Osamělost prvočísel

Přečetla jsem si recenzi, kterou tady vložil Pavel. A zaujala mě tato věta: "To, co si z knihy odnesete, záleží na vašem momentálním rozpoložení více, než by mělo velké dílo připouštět." A musím s ní souhlasit.
Když jsem začala číst, tak trochu jsem se utápěla ve svém vlastním osamoceném světě. A příběh Alice a Mattia mi připadal krutý, nespravedlivý. Jenže pak jsem trochu přemýšlela a učinila pár rozhodnutí (nezávisle na faktu, že čtu nějakou knihu) a když jsem se opět začetla, příběh nabral nový směr.
Překladatelka v doslovu píše, že postavy se nevyvíjí. No, nezdá se mi. Já tam změnu viděla.
Je to dobrá kniha a čte se báječně. Jen mi na ní něco chybělo.

Vznikajuca. Priznam sa vela som necakal, skor daco zaujimave, ale po prvej tretine som ju "hltal". Obcas sa objavili pasaze, ktore boli pre mna slabsie, ale celkovy dojem bol vynikajuci. Som zvedavy na jeho nasl. knihu, ak bude, pretoze predsa len tu mal aspon u Mattia priklad z brandze.
Odporucam.

Kniha o neschopnosti najít cestu k ostatním lidem. A když už hrdinové (především Mattia) tu cestu objeví, neumí na ni vstoupit a zůstávají osamělí, celý život, výjimeční jako prvočísla v davu ostatních "normálních" čísel.

Dobré čtení, ale téměř ve všech kapitolách jsem měla pocit, že je děj useknutý místo aby šel dál.

Velmi působivé. Perfektně propracovaným stylem napsané. Jak jsem dle názvu očekával, neveselá kniha plná hořkosti a osamění. Nejvíce mně asi zaujala empatie, se kterou se autor dokáže vžít do svých postav, a to především v období jejich dětství. Zde jsem se i já opět vrátil do svých dětských let.

Co k tomu říci, dokonalá kniha, která je hodně ponurá a smutná, ale velmi působivá. Autor skvěle popisuje stavy osamělosti, ostychu, traumata z dětství, které provázejí hlavní hrdiny po celou dobu. Oba hlavní hrdinové, i když jsou trošku podivíni, měli mé sympatie. Přál jsem si trošku jiný konec, ale pak by poselství knihy nevyznělo, tak jak mělo. Film jsem ještě neviděl, ale po přečtení knihy mě zajímá, jak přenesli tento příběh na filmové plátno.

takovej smutek ze života teda spíš z přežívání a zároveň ještě větší strach z toho s tím něco udělat, moc se mi to líbilo