Sputnik, má láska

O trošku méně skvělé než Norské dřevo (alespoň pro mě), ale jinak zajímavé myšlenky, které donutí člověka dlouho o románu přemýšlet

Další Murakamiho knížka k zamyšlení, která mi zpříjemnila letošní Vánoce. I když jsem ji nenašla pod stromečkem, ale v knihovně. A opět jsem se v některých pasážích pomalu našla.... Jak to ten Murakami dělá? Jedním slovem - vynikající!

Román s autorovým typickým hrdinou, tj. vypravěčem samotářem, který si nejraději čte knihy, poslouchá hudbu, dívá se na dobré filmy a svět pozoruje z odstupu. Stýká se pouze s lidmi, kteří mu jsou blízcí, což v tomto případě znamená, že se stýká jen s dívkou Fialkou, do níž je nešťastně zamilovaný. Jednoduchý příběh s jednou záhadou je určen (jako ostatní díla Murakamiho) právě takovým čtenářům, jako je sám vypravěč; ten ostatně podobně naladěného čtenáře ve svých promluvách předpokládá.

Murakami mě nikdy nepřestane udivovat. Do zhruba 140 strany čtenář ví, na čem je a pak ... pak se občas přistihne, že hltá slova s otevřenou pusou a přestává dýchat. A nakonec stejně neví. Může si myslet cokoliv.
A dorazil mě doslov. Koho by napadlo spojit si Ferdinanda s de Saussurem a vidět v debatě symbol - znak nějaký hlubší význam? Upřímně doznávám, že mi doslov pomohl se v textu orientovat o něco víc.

Zvláštní kniha, zvláštní děj a ještě mnohem zvláštnější konec. Nutí čtenáře k zamýšlení nad sebou samým, alespoň v mém případě to tak bylo. A na co jem přišla? Vlastně na nic. Vynořovaly se jen další a další myšlenky, jak to ruské kolo v Murakamiho románu. Točí se v kruhu, jednou nahoře, dole, taky se někdy zastaví, zasekne se a zeje prázdnotou. Ale pak se zase roztočí.

Na konci jsem zmaten víc jak na začátku. Dvě zápletky a ani jedna nevyjasněna :-(

Murakami sice znovu opakuje své oblíbené motivy (osamělí hrdinové, vážná hudba, propojení dvou světů, nedovysvětlený příběh..), ale pořád se to čte výborně a je to hlavně zajímavé a nutí člověka k zamyšlení. Mám od něj oblíbenější knížky, ale ani Sputnik rozhodně nezklame, spíš naopak.

Díky doslovu se mi ozřejmily některé souvislosti, kterých bych si možná nevšiml, nicméně Murakami se nesutále točí na jednom místě. Jak mužští hrdinové, tak ženské hrdinky, jsou si v každé jednotlivé knize velmi podobní. Téma - střety světů "tady" a "tam" - je také pořád totéž. Mám pocit, že čtenář neustále čte ten samý příběh, který je pouze nahlížen z jiných úhlů, ale nikdy není nastíněno žádné vysvětlení. Možná už mě to trochu unavuje...

Ano, Sputnik, má láska je jinou variací na téma Norské dřevo, ačkoliv oba příběhy víceméně nesměřují k nějakému pevnému cíli, či poselství a neřeší nějaká základní morální dilema jako např. Dostojevského romány, nemyslím si, že byly plytké a postrádaly hloubku. Pokud by Murakami napsal "jenom" dalších pár variací na Norské dřevo, všechny bych si je velmi rád přečetl.

pre mna doteraz najslabsia kniha od murakamiho. nie, tu o behani som necital :) trapil som sa s nou. nevravim, ze by bol iny, ale hlavna postava sa vo vacsine knihy neprejavuje, proste len akoby taha dej. ziadne myslienky a pohlady/-city. cele to akosi nejak plynie a zatialco u predchadzajucich aj taketo plynutie v sebe malo obsah, tu aj ked som ho, neviem ci, postrehol tak ma nedokazal zasiahnut. chytil ma az zaver, po navrate. tato cast uz hej. tato vylepsila hodnotenie.