Druhý díl nijak neslevuje z úrovně, kterou nastavil první díl. Nejenže tedy platí, co jsem napsal k Označené, ale lze i odhadnout, že autorky mají celý cyklus dobře promyšlen; fabulace proto může být překvapivá, poznávání rozpornosti postav a jevů umožňuje hrdince rychleji dozrávat (být vnímavější) a odkrývání dalších skutečností vede k hlubšímu vhledu do povahy prostředí a společenství přesně tak, jak se to děje ve skutečnosti.
Vyprávění je zakončeno vyřešením několikerých zápletek a zdařile vyvolává zvědavost, jak jednotlivé linie příběhu budou pokračovat dál, ba dokonce vyvolává zvědavost možná nezamýšlenou: jak se Dcery a Synové temnoty budou učit dostát slibu, „že na počest vzduchu budou sami sebou, na počest ohně budou věrní, na počest vody moudří, na počest země soucitní a na počest ducha upřímní?“ (43)
Díl je napsán tak, aby kontextu rozuměl i ten, kdo nečetl Označenou, tj. vypravěčka to podstatné z prvního dílu na různých místech rekapituluje.

Cyklus románů Škola noci pro mladší teenagerky o tom, jaké to je dospívat v internátu pro upíry, začíná dílem o proměně šestnáctileté studentky v upírku a o prvních dnech ve Škole noci; vyjukaná dívka se musí co nejrychleji vyrovnat nejen se svou proměnou, ale i se svými mimořádnými schopnostmi, jimiž ji obdařila bohyně Nyx a o nichž svědčí neobvykle zbarvené znamení na čele vyvolávající jak očekávání profesorů a studentů, tak i nepřátelství vůdčí studentky internátu. Zároveň musí zvládnout komplikující se milostný život, protože k proměňujícímu se vztahu s bývalým klukem se přidává počínající vztah s nejkrásnějším studentem Školy noci. Označená je tak dalším dílem mísícím postupy dívčího románu a hororu. Mýtické postavy typické pro horor jsou modernizovány (jako ve Stmívání) a spíše než o vyvolávání hrůzy jde o vylíčení života v neobvyklém společenství upířího internátu, který se nachází na okraji amerického města.
Přestože inspirace romány o Harrym Potterovi nebo o Belle Swanové je velice zjevná a dílo maximálně vychází vstříc čtenářské touze po dobrodružství v atraktivním světě využíváním všech osvědčených prvků používaných v bestsellerech, nebral bych Označenou jen jako dílo ryze oddechové. Vypravěčka (hlavní hrdinka) má značně vyvinutou sebereflexi a nebere sebe sama příliš vážně, je proto schopna uvažovat altruisticky a hledat optimální řešení konfliktů (navíc často ve spolupráci s nejbližšími přáteli); je hrdinkou, která nenásilně vede k tomu, jak přistupovat ke světu a k sobě. Zároveň má vypravěčka díky babičce rozsáhlé znalosti čerokézského kmene předávaných z generace na generaci, je tedy schopna vnímat symboličnost jevů, posvátnost obřadů, magičnost reality a vše tak svým vyprávěním učit i čtenářku.
Kniha proto výborně vystihuje povahu současného světa (v němž upíři a lidé žijí pospolu) z pohledu upírky, společenství dospívajících teenagerů (autorka je středoškolská učitelka!) a zároveň ukazuje, jakým způsobem jedinec svými omezenými možnostmi může přispět k jeho kultivování.

Romantický historický román z doby vlády Ludvíka XIII. psaný pro méně náročné čtenáře se stal vzorem, jak má dobrodružný román vypadat. Vyprávění o královských mušketýrech a jejich činech je plné rozhodných a statečných mužů rytířského chování toužících po dobrodružství, krásných a chytrých žen různého charakteru a postavení, nečekaných zápletek a překvapivých příhod; vystupuje v něm řada historických postav a dochází ke známým událostem; neklade však důraz na historickou věrnost, nýbrž na zábavnost a výchovnost.
Čím je román dodnes ojedinělý, je vypravěč. Nevzpomínám si na autora, u něhož by byla tak patrná radost z vyprávění, ba dokonce zjevnost toho, že ho při psaní hrdinové svým chováním a jednáním překvapují. Je totiž nucen řadu jejich činů ospravedlňovat („Ostatně byli bychom v neprávu, kdybychom posuzovali motivy jednání v jedné době z hlediska doby jiné. To, co by dnes vrhalo hanu na čestného muže, platilo tehdy za docela prosté a přirozené.“). I jinak je kvůli svému zaujetí vypravěč často přítomen: obrací se ke čtenáři („Naši čtenáři však mohou být klidni: zapomíná-li d’Artagnan na svého pana domácího /či jen dělá, jako by zapomínal, pod záminkou, že neví, kam ho odvedli/, my na něho nezapomínáme a víme, kde je.“), zasvěcuje své posluchače („Nutno však poznamenat, že ženy ji – tj. naivní drsnost u mužů – mají raději než uhlazenou zdvořilost, neboť odkrývá mimoděk pravé smýšlení a je důkazem, že cit převládl nad rozumem.“), vše hodnotí („Základním rysem povahy páně Bonacieuxovy byl hluboký egoismus smíšený se špinavou lakotností, celek pak byl okořeněn bezmeznou zbabělostí. Láska, kterou v něm vzbuzovala jeho mladá žena, byl cit zcela druhotný...“). Tato vášnivost ho výrazně s hrdiny sbližuje a zabraňuje mu vykreslit jednotlivé postavy černobíle. Na všech nalezneme rysy jak kladné, tak záporné (i d’Artagnanovi se stane, že při útěku od mylady nechá na holičkách služku Ketty, která mu předtím pomohla; i nejprohnanější intrikán Richelieu je rozvážný a svým způsobem uznalý muž, kterému o něco jde). Vesměs všichni působí velice lidsky a vypravěči proto snadněji věříme, že lidé takoví mohou být. Čtenářský zážitek je pak (v patřičném věku) o to silnější.

Jestliže v prvním dílu jsme mohli najít zásadní témata (jak zvládnout sám sebe, jak může být láska nebezpečná), v tomto druhém je to obtížnější: úvodní téma, jak proměňuje vztah ústřední dvojice fakt, že stárne pouze jeden z milenců, nemohlo být kvůli fabulaci rozpracováno, navíc je v závěru ukončeno tím, že se Bella rozhodne stát se co nejdříve upírkou; hlavní téma, jak se vyrovnat se ztrátou Edwarda a jak udržet vztah s Jacobem na přátelské úrovni, když Jacob Bellu miluje, je zase otřeseno přeměnou Jacoba ve vlkodlaka; opětovné sbližování Jacoba a Belly náhle přerušuje nutnost okamžitě na druhé straně zeměkoule Edwarda zachránit. Toto přerušování rozvíjených příběhů sice na jedné straně působí překvapivě a udržuje napětí, na straně druhé však vede k jisté odtažitosti, čtenář/ka méně podléhá kouzlu vyprávěného a více si všímá prvků, které nepůsobí autenticky.

Postkoloniální román indické autorky psaný anglicky na osudech neúplné rodiny a jejich blízkých ukazuje, jak kolonialismus a následné poangličťování navěky ovlivní život lidí i celé společnosti. Jak šíření euroamerického kulturního vlivu, které neustalo ani po dekolonizaci, zasévá mezi Indy nesváry. A jak se chudí emigranti odjíždějící za výdělkem odcizí domovu a nový nenaleznou. Jak všichni pozvolna různým způsobem ztrácejí identitu.

Dívčí román obohacený ve druhé části o motivy dobrodružné literatury, jenž není primárně určen čtenářkám starším 17 let (věk hrdinky). Vypráví o tom, jak nebezpečná je láska mezi upírem a dívkou, jak upíři se značnými obtížemi zvládají omezování vlastní přirozenosti a jak furiantsky se chová absolutně zamilovaný člověk. Vypravěčkou je (v duchu klasického dívčího románu) hlavní hrdinka, která se soustředí na líčení, jak prožívá jednotlivé události. Proto se můžou zdát nadbytečnými časté zmínky o tom, jak je Edward dokonalý, jak úžasně vypadá, jak omamně na ni působí atd. Spíše mi v mnoha scénách vadily neustálé proměny nálady obou hrdinů, i když jsem si říkal, že jde o to zachytit doznívání puberty...

V originálu název románu zní Čekání a asociuje nejen čekání manželky Šu-jü a „milenky“ Man-ny na Lina, ale i častá čekání Lina na to, jak se situace vyvine, nebo čekání, až problémy vyhnijí. V souladu s názvem je i menší napětí a spád děje (v prologu se totiž dozvíme o situaci po 17 letech vztahu, jednotlivé části pak vývoj vztahu milenců zachycují zobrazením nejdůležitějších událostí, které jsou navlékány za sebou na časové ose jako korálky, a čtenář je tak nucen většinu knihy čekat, jak celý vztah dopadne), což ale vůbec nevadí, protože v jednotlivých obrazech je přesně vylíčena zkušenost s čínskou totalitou a kulturní revolucí, zejména naprosto omezené poznání a následně pokřivené vnímání světa i sebe.

V české literatuře značně neobvyklé dílo, jež je postavené na neustálém předávání zkušenosti a vyprávění příběhů jednotlivými postavami, především hlavní hrdinkou. Postavy často někam jdou a přitom vypravují, na konci cesty se sesednou a vypravují, próza je vlastně oslavou sdružování dobrých lidí. Ukazuje, jak dosáhnout štěstí konáním dobra, jak harmonicky žít s přírodou i s lidmi a jak láska vše přemáhá, i když je život plný bolesti, krutosti a nespravedlnosti. O síle lásky svědčí všechny milostné příběhy (babičky, Viktorky, Kristly a Hortenzie). Je-li nenaplněná, bezprostředně ohrožuje duševní zdraví člověka.
Dnešnímu čtenáři se babička může jevit jako nereálně, až únavně kladná postava, která nadmíru poučuje. Němcová pro takovéhle podání měla dva dobré důvody. Za prvé tak babičku vidí vypravěčka (Barunka dívající se na svět tehdejšíma dětskýma očima!), za další pak Němcová usilovala o vylíčení ideálu, který byl pro autorku pohádek důležitější než zachycení objektivní reality. K pohádkám pro děti nebo pohádkám pro dospělé se Němcová ostatně uchylovala celý život, hledala v nich útěchu a krátkodobé zapomnění na těžkosti, zklamání a rány osudu, jichž byl její život plný. (Např. v době psaní Babičky na Němcovou doléhala bída, nemoc a těžce se vyrovnávala se smrtí svého syna.) Proto literární historici mohli zjistit, že skutečná rodina Barunky nežila v idylickém dřevěném domku na břehu mlýnského náhonu, ale v nevzhledném panském bělidle v koutě zámeckého parku; že babička nezemřela v Ratibořicích, ale u Johanky ve Vídni; že skutečná Viktorka byla starou žebračkou alkoholičkou přespávající v lese a Boženu Němcovou přežila; že Kristla z panské ratibořické hospody nikdy nepomýšlela na Jakuba Mílu a provdala se za vesnického kantora; že paní kněžně odpovídá jen jméno, protože nikdy nejevila zájem o své poddané, jejichž řeči nerozuměla atd.
Dále může dnešnímu čtenáři vadit, že Babička nemá sevřenou kompozici, že se v ní jednotlivé historky odehrávají celkem nahodile. Při prvním čtení není totiž zjevné, že vypravěčka v líčení venkovského života opisuje několik čím dál větších soustředných kružnic. První kapitola popisuje příjezd babičky, druhá její den, třetí obraz bělidla. Po expozici následuje „2. část“ (4. – 7. kapitola), v níž babička s dětmi navštíví mlýn, myslivnu a zámek, neustále vypráví a je jí vyprávěno; čtenář se tak seznámí s dějovou minulostí. V „3. části“ (8. – 13. kapitola) začínají nové děje: v rámci roku od léta do jara na pozadí svátků a významných událostí na Starém bělidle je líčen vesnický život a jeho příběhy. Ve „4. části“ (14. – 18. kapitola) se pak v rámci dalšího ročního cyklu příběhy završují.
V současnosti jen těžko můžeme ocenit jazyk, jakým byla Babička napsána. B. Němcová neměla kým se v tehdejší české literatuře inspirovat; uchýlila se tedy k napodobení mluvené řeči a k pestrému emotivnímu vyjadřování. Nejenže pak byl její styl napodobován a rozvíjen, ale její vyprávění se stalo živým dodnes. (Dokonce natolik, že učitelé dávají Babičku za povinnou četbu příliš brzy; jako dítě jsem jí byl znechucen, v 16 letech se mi docela líbila a až v dospělejším věku jsem se k ní stal nekritický.) Pro svou originalitu, dokonalý styl a zásadní téma je to jedna z nejlepších českých próz. I když sama Božena Němcová ji za své nejlepší dílo nepovažovala.

Na románu je vidět, že vznikl spojením a rozšířením povídek o pašerákovi Harrym Morganovi, do nichž byl v závěru zakomponován protikladný příběh spisovatele Richarda Gordona. Skládá se totiž z několika volně souvisejících událostí, jež jsou vyprávěny různými vypravěči, a působí tak značně nesourodě. Přesto je čtenářský zážitek z větší části silný, protože úsečný styl Hemingwayova vyprávění s charakterem Harryho Morgana i charakterem příběhu souzní dokonale.

Tento cestopisný román je autorovým pokusem „napsat pravdivou knihu, aby poznal, jestli tvářnost nějaké krajiny a obraz událostí jednoho měsíce obstojí, jsou-li vylíčeny podle pravdy, v soutěži s dílem, jež vytvořila fantazie.“ Ani jedna postava či příhoda není proto smyšlená a dílo je velmi blízké reportáži. Má menší spád, jednotlivé události jsou navlékány za sebe jako korálky a jejich prostřednictvím se čtenář autenticky seznamuje s tím, jak obtížné bylo ulovit určité zvíře v zemi, která byla Hemingwayovi ve 30. letech úkrytem před důsledky hospodářské krize a zhoršující se politickou situací té doby.