Ve škole se tradičně vykládá, že balady jsou parafrázemi, ohlasy lidové poezie a pojednávají o provinění člověka, který chce zasáhnout do řádu přírody či do svého osudu, a následném trestu, jímž je smrt, není-li vina vykoupena pokáním. Výsledkem je, že se s Erbenem spíše míjíme a nerozumíme tomu, co nám balady sdělují. Vždyť o jaká „provinění“ jde? V Polednici matka nedá nesnesitelnému dítěti na zadek, jen se ho snaží zastrašit hrozbou a je „potrestána“ tím, že ho zadusí. Dítě matku zlobilo, je „potrestáno“ smrtí. V Dceřině kletbě zbožná matka příliš milovala svou dceru a vychovávala ji, jak nejlépe uměla; je „potrestána“ tím, že ji dcera prokleje. Ve Svatební košili zbožné dívce zemře matka, otec, sestra a bratr, její milý se po třech letech nevrací a ona si v zoufalosti uleví prosbou, ať jí Panna Maria zkrátí život, jestli se vrátit její milý nemá. Tak se vrátí! V Pokladu se zbožná matka po šťastném nálezu, který si těžko může vyložit jinak než jako boží dar, rozumně snaží dítě na další léta zabezpečit. A málem o něj za to přijde! V baladách zkrátka lidové hrdiny, kteří se vesměs chovají, jak nejlépe dokážou, zasáhne jako blesk z čistého nebe nějaký drastický, hrůzný zážitek, nemající se spravedlností nic společného, a záleží jen na okolnostech, jestli zážitek neskončí smrtí. (V Polednici mimochodem matka nedostala čas prosit boha o pomoc, v Dceřině kletbě taky ne, nesouvisí tedy dobrý konec jen s pokáním. Ostatně: proč vrah Záhoř ten čas – roky – na pokání dostal?)
Co balady sdělují, je nejlépe patrné na Záhořově loži, básni polemizující s Májem. Máchův poutník prochází bezcílně zemí a propadá beznaději; Erbenův má cíl a víru: jeho příběh říká ano, osud si se životem člověka dělá, co chce, ale člověk má možnost uvěřit a vírou beznaděj překonat, překonat lhostejnost osudu. Důležitá je modlitba a pokání bez ohledu na velikost či existenci viny.
V básni Věštkyně úvod tuto interpretaci osudu podtrhuje. Následná vidění věštkyně ukazují, že totéž dělá osud národu, že je to přirozené a je třeba ne si neustále stěžovat a jen vzpomínat na staré slavné činy, ale navázat na ně, pochopit, jak to na tom světě chodí. „S nadějí nic se nenoste, / leč nad tím břichem vřelé srdce znova / a pravá hlava naroste!“
Jak je řečeno v úvodní básni Kytice, ve sbírce jde o to obnažit duši (ducha) vlasti, tj. to, co nám naše pověsti říkají. Nelze tedy Erbenovy balady přirovnat k ohlasové tvorbě Čelakovského nebo Máchy. Nejblíže mají překvapivě k Pánovi prstenů, který obdobně ukazuje, jak v symbióze s dávnými příběhy žít.

Básnická skladba, u níž více než kde jinde platí Holanova slova Jakou lžíci máš, tolik nabereš. Je určena čtenářům, kteří jsou ve věku, kdy mají potřebu řešit existenciální otázky; je proto poměrně nešťastné, že v rámci povinné četby musí být čtena mnohem dříve, kdy zmíněné otázky ještě nejsou tak naléhavé a čtenářská zkušenost není tak rozvinutá. Nejde jen o to pochopit, že příběh není pro dílo důležitý (nikdy mi například nebylo jasné, jak Vilém mohl najít svůdce své dívky a nezjistit před vraždou, že je to jeho otec; to autor neřeší, stejně jako kým a jak byl Vilém zatčen), že jde o hledání odpovědí na mučivé existenciální otázky a smiřování se se životem, v němž není „nikdy – nikde – žádný cíl“, s tím, že k tragickému osudu člověka je příroda lhostejná (jak je líčeno ve třetím zpěvu) a že tedy Máchův Výklad Máje je myšlen vážně, že je to návod, jak toto dílo číst. Je třeba vnímat Máj jako hudební skladbu, v níž se motivy vracejí, obměňují a zesilují, která dokonale využívá zvukomalebnosti slov, eufonie veršů, atmosféru různých délek verše (v nichž lze nalézt řád), působivosti pravidelného rytmu (jamb pro češtinu nepřirozený celý text dramatizuje, trochej svou setrvačností zase podmalovává oplakávání zhynulého vůdce i padání hvězdy) atd. Máj nemá v české literatuře obdoby a dost možná ani mít nebude, protože vznikal v době, kdy jazyk nebyl ještě vázán tolika normami a básník si musel např. spisovný jazyk sám na základě vybraného nářečí vytvořit.

Western o 70. letech 19. století z území budoucí Dakoty je polemikou s filmovými westerny, které po druhé světové válce oslavovaly „brutální způsoby banditismu“. Román se pokouší vylíčit „pravdivý příběh o násilí“; příběh o zkáze městečka Zlé Časy, o jeho obnovení a opětovné zkáze, o tom, jak zlo různými způsoby plodí další zlo a jak se zlu bránit. Vypravěč, který celý příběh líčí v zápiscích krátce po definitivním zániku, ještě ne zcela rozumí tomu, co všechno se přihodilo, a umírá s pocitem, že jeho snaha bránit se zlu byla beznadějná.

Klasický měšťanský román z roku 1879, jemuž jde především o výchovu, vzdělání a zábavu těch, kterým vyhovuje jasné pojmenování dobra a zla a samozřejmé vítězství dobra nad zlem (což nemusí být nutně ti mladší). Dílo je nesmírně vlastenecké; autor na pokoření Francie ve válce s budoucím Německem roku 1870 odpovídá románem ukazujícím, proč bude Francie v budoucnosti úspěšnější než Německo, proč je humanističtější a proč bude v čele světového vývoje dokonce i na úkor Angličanů: ideály, jež jsou pro Francouze mnohem důležitější než peníze (Angličani) nebo moc (Němci), umožní vytvořit Francouzům zcela novou, lidštější civilizaci (Francouzské Město).
Fascinující je, jak Verne v tomto sci-fi románu dokázal předpovědět, jak bude pro vývoj Německa důležitý rasismus, militarizace (ještě před Vilémem II.!) a touha ovládnout svět (nacionalismus). Herr Schultze je plný nacistických idejí (kromě antisemitismu) a dělá to, o co se pak bude pokoušet i Hitler.

Ztřeštěný příběh o mladíkovi jménem Tracy a o jeho tygrovi, který je ve skutečnosti jednak symbolem životní síly a energie (což naznačuje i Tracym přednášená báseň Tygr Williama Blakea), jednak načas černým panterem, jenž utekl z cirkusu. Že význam tygra souvisí především s láskou k životu, o tom svědčí i poslední věta novely.
Pro Saroyana je příběh netypický jen svým pohádkovým založením; jinak postavy, zápletka, promluvy vypravěče, vše ukazuje čtenáři, jak by měl žít, aby svůj život doopravdy prožil.

„Román o dějinách filosofie“ je nejprve sérií výkladů, které jsou posílány v dopisech čtrnáctileté dívce Sofii Amundsenové někým neznámým. Když osamělý filosof Alberto Knox vystoupí z anonymity, začnou se scházet a výklady pokračují v dialozích. Zároveň s dopisy začnou na Sofiinu adresu přicházet pohlednice pro Hildu Knagovou, i když ji Sofie vůbec nezná. Tajemné okolnosti udržují čtenáře v napětí a oba příběhy se vyvinou úplně jinak, než by očekával. Nedojde k tomu, že si Sofie osvojí zkušenost, která jí pomůže lépe se v závěru příběhu rozhodnout; kladením otázek a jejich zodpovídáním je jen vedena k tomu otázky si klást a skrze přemýšlení dosáhnout srozumění se světem a se sebou, protože definitivní odpovědi na probírané otázky nelze naleznout. Otázka na závěr: nemělo vyústění Sofiina příběhu v případném čtenáři vyvolat přemítání o tom, jestli i jeho život není utvářen někým zvnějšku a jestli by se tomu neměl bránit?

Detektivka má kvality profesního románu. Při pátrání po pachateli hromadné vraždy sledujeme práci jak dvojice detektivů, tak i značné části oddělení pro vyšetřování vražd: obtížné sbírání střípků informací, dlouhé přešlapování na místě, náhodné objevení stop. Oba hlavní detektivové zápasí s depresemi, hlavně komisař Beck, který se téměř nesměje. Dílo tak působí velice realisticky.

V románu se plynule střídá vnitřní monolog vypravěče a hlavní postavy, středoškolského profesora literatury, který se rozhodl pro zachování své vnitřní důstojnosti skončit s výukou. Když po zlomovém incidentu opustí školu a prochází se městem, chtěl by přemýšlet o tom, co dál. Místo toho se mu ale v hlavě přehrává celý jeho dosavadní život od studií na vysoké škole a doby ideálů až po všednodenní manželství a naprosté vystřízlivění ze všeho, co mu působilo radost. Román je tedy hodně retrospektivní, je sledem úvah, pocitů a reflexivně podávaného děje.

Asterixovo vyprávění je určeno malým posluchačům, proto je příběh jednoduchý a je podán v krátkých větách a odstavcích. Využívá nejznámějších motivů a vyhýbá se jakýmkoli dějepisným, zeměpisným či kulturním narážkám. I proto text není nijak vtipný.

Dílo nemá se stylem detektivek A. C. Doyla mnoho společného: hlavní hrdina žije sám na venkově, věnuje se včelám a o svět zločinu se v době druhé světové války už nezajímá. Chybí tedy úvodní ukázka deduktivních schopností, Watsonovo líčení viktoriánského světa a detailní popis detektivových nepochopitelných činů, stejně tak i závěrečné shrnutí případu s jeho rozřešením. (Zbylo jen udivování mladého inspektora, který požádal starce o pomoc, a pár rekvizit, např. lupa.) Čtenáři není ani nabízeno, aby se pokusil z popsaných stop sám vydedukovat, kdo je pachatelem. Je to zkrátka jiná detektivka, stejně jako je jiný svět, v němž starý detektiv z Baker Street dožívá.