Dílo se výrazně inspiruje tradicí anglické detektivky - realističnost příběhu je podřízena neobvyklosti případu a vytváření napětí (záhadný způsob vraždění, záhadné jevy v prostředí psychiatrické léčebny, neobvyklé dovednosti vraha, netypické chování doktora Morena). Zároveň obsahuje přesahy do společenského a psychologického románu: příležitostným detektivem je zde newyorský divadelní režisér léčící se v sanatoriu ze své závislosti na alkoholu, prostředí je plné psychicky postižených pacientů a hrdina s jednou pacientkou prožije milostný příběh.

Mustafovy promluvy na lodi, v přístavu, v zahradě a rodném domě nebo na tržišti nejsou nijak tematicky sevřené, Mustafa v nich spíše reaguje na momentální situaci a na nejrůznější podněty. Dílo proto zdaleka nepůsobí tak silně jako Prorok.

Básnická próza Prorok vypráví o Mustafovi, který právě odchází z města Orfalu. Před chrámem je vyzván věštkyní Mitrou, aby k lidem, kteří se zde sešli, promluvil o tom, "co v nás je", co mu bylo zjeveno o tom, "co je mezi zrozením a smrtí". Jako "prorok boží" a "hledač nejzazší pravdy" tak učiní: jeho promluvy (k tématům, zadávaným obyvateli města) jsou sledem postřehů, otázek a rad do života.
Džibrán byl ve svých názorech ovlivněn myšlenkami biblickými, arabskými i evropskými (evropskou filozofií). Jeho postřehy a rady do života jsou proto pro čtenáře v mnohém překvapivé a originální, nikoli však odlišné od toho, jak se na život díváme v naší kultuře my.

Román s autorovým typickým hrdinou, tj. vypravěčem samotářem, který si nejraději čte knihy, poslouchá hudbu, dívá se na dobré filmy a svět pozoruje z odstupu. Stýká se pouze s lidmi, kteří mu jsou blízcí, což v tomto případě znamená, že se stýká jen s dívkou Fialkou, do níž je nešťastně zamilovaný. Jednoduchý příběh s jednou záhadou je určen (jako ostatní díla Murakamiho) právě takovým čtenářům, jako je sám vypravěč; ten ostatně podobně naladěného čtenáře ve svých promluvách předpokládá.

Nejslavnější viktoriánská detektivka s nejslavnějším soukromým detektivem, která kromě napětí a atmosféry gotického románu nabízí i prvky psychologické a společenské prózy.
V době dospívání bych knize dal 100 %.

Román vyprávějící o tom, jak se žilo po napoleonských válkách v rodině starého autoritativního lakomce, vyžaduje od dnešního čtenáře jistou trpělivost při úvodních výkladech o osudu hrdinů a popisech prostředí. Jednoduchý příběh o nešťastné lásce Evženie a jejího bratrance Karla je poutavý díky vypravěči, který se čtenáře snaží explicitně zasvětit do chování postav a jejich prožívání. Uvěřitelné je i vyústění příběhu, kdy se Evženie, neschopna žít a spravovat majetek jinak, než jak to činil otec, nemstí za bratrancovu zradu a ve svém dalším osamoceném životě se věnuje dobročinnosti.

Román o odcizení vypravěčky a zbytku rodiny, která pochází z téměř neobydleného severozápadního Islandu. Nina jako jediná mohla jít studovat, dostala se i do zahraničí a její svět i literární zájmy ji od rodiny, která se za jejího života musela odstěhovat blíž k civilizaci, značně vzdálily. K životním osudům příbuzných teď necítí žádný vztah. Ve třech nocích, po které Nina musí bdít u lůžka umírající matky a vzpomíná na osudy blízkých, tento vztah pozvolna nachází.
Líbila se mi i čeština překladatelky Heleny Kadečkové.

Jeden dlouhý rozhovor, který je čím dál méně reálný a mění se v intelektuální hříčku. Téměř od začátku mi připomínal šachovou partii, jejíž výsledek mě nezajímá. Možná bych ho doporučil čtenářům unaveným běžnými realistickými romány.

Taky si myslím, že je to jeden z těch lepších románů autora. Akční a poučné pasáže se vyváženě střídají (román není únavný tím, jak se v něm pořád něco nebezpečného děje), postavy jsou individualizované a celkem uvěřitelné (i když samozřejmě podřízené napínavému ději), podávaná zkušenost je originální a působí reálně. A dílo navíc poukazuje na závažný problém současného světa.

Velmi přehledné vyprávění plné nejrůznějších (mnohdy překvapivých) zkušeností.