Elkinsova kniha mi trochu připomněla Bayardovo kontroverzní dílo Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli — v obou dochází vzdělaný akademik k jakýmsi terapeutickým radám, jak si najít k umění vlastní cestu a nefrustrovat se jeho intelektuálními nároky a přemírou encyklopedických znalostí, jež je třeba pro akademické porozumění načerpat, přičemž vychází z toho, že se současné umění — ať literární či vizuální — "normálnímu" člověku odcizilo. Na tom by nebylo v zásadě nic špatného, jak Bayard tak Elkins ovšem, i když každý jinak, předkládají pouze nesystematický souhrn banalit či podivných dojmologií (v případě Bayarda tedy ještě podepřené demagogickým přístupem). Jediné, co je na Elkinsově knize skutečně zajímavé, je samotný nápad dívat se na percepci umění tímto "neakademickým" způsobem a zveřejněné výpovědi dotazovaných diváků. Zpracování vytyčeného tématu je ovšem slabé a ne příliš přínosné. V dílčích psychologických vysvětleních některých pohnutek se Elkins jeví být značně naivním či nedovtipným, díky čemuž jsem začal o jeho celkovém způsobu uvažování dost pochybovat. Přestože mi tedy jeho pohled na umění není v zásadě vzdálený, ve většině konkrétních zobecňujících vývodů s ním nesouhlasím a kniha je pro mě celkově zklamáním.

Celkem mě pobavilo, že Tavel v krátkém příspěvku psychochirurgii píše o potenciálním prospěchu "Monizovy operace". Egas Moniz je portugalský lékař, který svého času dostal Nobelovu cenu za vynález frontální lobotomie. Není nad to, když se věci nazývají pravými jmény.

Jinak jde o suché přelouskání Franklovy teorie logoterapie a zásad terapeutického přístupu s tím spojeným. Tavel k Franklovu učení nepřináší téměř nic nového a pokud přece, pak ve značně zjednodušené a zredukované formě, kde dominuje shrnutí a tučně zvýrazněné věty, jež jsou poplatné didaktické formě. Pokud znáte Frankla a víte něco málo o jeho myšlenkovém a historickém kontextu, Tavelova kniha je pro vás zbytečná. Jediné, co mě více zaujalo, je přehled statistických výzkumů, kterak náboženská víra ovlivňuje zdraví a délku života. I v tomto případě ovšem ze strany autora jde jen o přehled toho, co již vytvořili jiní.

Egan je asi "nejtvrdším" z autorů hard SF. Lze říci, že jeho práce nemá obdoby: klade vysoké nároky jak na konzistenci a detailní promyšlenost fikčního světa, tak na čtenářské schopnosti a vzdělání. Diaspora je však dílem, jež by (nejen) žádný čtenář SF neměl minout. (To pak víceméně platí i o jeho dalších knihách) Egan klade hluboké otázky po povaze vědomí a jeho možnostech, po smyslu a naplnění bytí; odpovídá rozvinutím dalekosáhlých predikcí ohledně možné povahy existence, přičemž do své konstrukce započítává jak detailní znalost astrofyziky (tedy makrosvěta), fyziky částic (mikrosvěta), psychologie, kognitivních věd, AI i možností programování. To vše pak kombinuje s notnou dávkou existenciální závrati protkané snahou dostat se na dřeň poznání sama sebe (povahy vědomí) a prostředí (povahy existence jako takové zjevující se v podobě vesmíru(ů), který(é) lze do určité míry pochopit). Těm, kteří Eganovým knihám vyčítají neživotnost a jistou strnulost v charakterizaci postav či zkrátka neschopnost vyprávět příběh, bych rád odpověděl, že Egan navazuje v dobrém slova smyslu na tradici "filosofických románů", jako je Flatland Edwina Abbotta (dosud nepřeložený do češtiny). Stejně jako Abbott i Egan otvírá dveře poznání, rozšiřuje horizont myšlení (Egan na poněkud komplexnější a náročnější rovině než Abbott). SF vychází imho z vážné snahy uchopit ontologii obrazotvorností, čili dostat se tam, kam ji filosofie ani věda (z jakéhokoli důvodu) nemůže následovat. Greg Egan tak činí víc, než kdokoliv jiný: otvírá pandořinu skříňku "imaginace rozumu".

Banalita nafouklá na 300 stran. Kniha navíc nápadně připomíná koncept Atlasu mraků, nicméně působí v tomto směru dosti bezradně - příběhy nejsou propojeny ničím víc, než vágně vyjádřeným, ale neustále omílaným patosem zrození-života-lásky a jakýmsi anticivilizačním étosem. Autorka si dokonce vypůjčuje otřepané prvky z dystopických světů, nedostatek invence či fantazie ji však zřejmě neumožňuje v tomto směru vytvořit nic zajímavého. Nejautentičtěji a zároveň nejlépe je popsaná část Brigity očekávající v bolestivých kontrakcích svůj porod. Je zřejmé, že autorka se zde vypsala z vlastních zážitků - bohužel to celý text nikam dál neposunuje. Celou knihu bych si dovolil shrnout citátem ze závěru: "Doufala, že tlačí..."

Velmi podnětná kniha. Pluralita názorů se tedy naklání spíše k pozitivnímu pólu vzhledem k tématu, ovšem kritický rámec se určitě nevytrácí. Barvitost osobností, přístupů a oborů je dostatečná, i když si autoři sami v úvodu kladou za vinu některé nedostatky. Zejména tedy to, že oslovovaní jsou jen muži, a dále fakt, že se příliš nezabývají nespravedlností globálůního rozdělení výdobytků moderní doby a ekonomickými aspekty věci. Konečně česká kniha, v níž se veřejně (na odborné úrovni) diskutují myšlenky Raye Kurzweila a spol.

Poněkud schematicky utvářený román. Autorka vzhledem ke svému akademickému zázemí zřejmě docela chytře a umně - domnívám se - stylem vyprávění a kompozicí parafrázuje dobovou literaturu. Zdá se mi ovšem, že kniha v tomto smyslu bohužel nic víc než dobře provedenou prací, tedy přímočarým naplněním programového konceptu, není. Jedná se ovšem o debut, jsem tudíž zvědav na autorčiny další díla - doufejme, že pro mě budou překvapivější...

Je celkem paradoxní, jakým způsobem je nová kontroverzní kniha Petra Hájka provázaná s kritikou osvícenského programu významného představitele frankfurtské školy Theodora Adorna, jíž filosof rozvádí ve svém spise Dialektika osvícenství. Když nyní pomineme odlišné pozice (Hájek vychází z apokalyptického proroctví sv. Jana) Adorno, stejně jako Hájek, kritizuje osvícenský program jako zdánlivé osvobozování člověka z pout hierarchizované moci náboženství a feudalismu, jež ústí do zmatené doby rozmělněných hodnot spotřební kultury provázené ztrátou smyslu a vznikem nového panství kapitálu a manipulací mediální zábavou. V závěrečné části nazvané Prvky antisemitismu - Meze osvícenství však Adorno předvádí brilantní analýzu paranoidního myšlení ukotvujícího se ve sdíleném šílenství (myšlenka je pravdivá, pakliže s ní souhlasí i další jedinci, kteří tak tvoří "osvícenou" elitu těch, kdo prohlédli). Ztrátou reflexe Adorno vysvětluje blouznění, jehož obětí se může stát každá skupina lidí, vůči níž nereflektující elita pociťuje idiosynkrazii. Stejně jako dle autora Smrti v sametu Solovjovova Legenda o antikristovi překvapivě přesně popisuje osud Václava Havla, slova Theodora Adorna zase překvapivě přesně popisují Petra Hájka:

" Fyziologická teorie vnímání, kterou filosofové od Kantových dob opovrhovali jako teorií naivně realistickou a jako bludným kruhem, vysvětluje svět vjemů jako intelektem řízené zpětné zrcadlení dat, které mozek přijímá od skutečných předmětů. Podle tohoto názoru uspořádává přijaté bodové vjemy chápavost (Verstand). (...) Mezi skutečným předmětem a nezpochybnitelným smyslovým datem, mezi vnitřkem a vnějškem zeje propast, kterou musí subjekt na vlastní nebezpečí přemostit. Aby subjekt zrcadlil věc tak, jak je, musí jí dát víc, než co od ní získává. Subjekt znovu vytváří vnější svět ze stop, které svět zanechal v jeho smyslech: jednotu věci v jejích rozmanitých vlastnostech a stavech.
(...)
Patologickým rysem antisemitismu není projektivní chování jako takové, nýbrž výpadek jeho reflexe. protože subjekt už není schopen vracet objektu, co od něj přijal, nebohatne, nýbrž chudne. Ztrácí reflexi v obou směrech: jelikož už nereflektuje předmět, nereflektuje ani sám sebe, a ztrácí tak schopnost diference. Místo hlasu svědomí slyší jiné hlasy, místo aby zkoumal sám sebe a přečetl si protokoly o vlastní mocichtivosti, připisuje protokoly sionských mudrců jiným. Nadouvá se a zakrňuje zároveň. Vnějšímu světu neomezeně uděluje to, co je v něm, ale to, co mu uděluje, je naprosto nicotné, pouhý nafouknutý prostředek, vztahy, machinace, temná praxe bez průhledu na myšlenku." (Dialektika osvícenství; Theodor W. Adorno, Max Horkheimer, OIKOYMENH, 2009)

Na základě analogií ze Smrti v sametu se lze domnívat, že Hájek by tento text patrně označil za pseudofilozofické blábolení zakomplexovaného intelektuála. Inu, Thomas Szasz v knize Ceremoniální chemie uvádí, že každá společnost potřebuje svoji zástupnou oběť (pharmakoi), aby se jí symbolicky očistila od hříchů a zla. Kdo je Hájkovou pharmakoi je z jeho textu dostatečně zřejmé.

Jinak co se týče samotné knihy, svým extremismem a psychopatologií ji lze směle zařadit po bok šílených pamfletů, jako je např. SCUM manifest radikální feministky Valerie Solanas. V tomto případě jde o nezastíranou agitku za "nevídaně vzdělaného, moudrého a schopného Václava Klause" proti "mocichtivému, nevzdělanému a zakomplexovanému Václavu Havlovi". Připadá mi celkem příznačné, že autor sice používá poznámkový aparát, ovšem především k dokládání svých všeobecných znalostí. Tak se sice dozvíme málo nebo nic o zdrojích autorových kontroverzních informací, zato nás například poznámka na straně 159 za odstavcem končícím větou: "Dramatický nástup tajných služeb, policie a justice, jimž veřejnost s mediálně vymytými mozky freneticky tleská a velebí otrokáře, že ji zavírají do žaláže nejtemnějšího.", překvapivě informuje o tom, že Žalář nejtemnější je román Ivana Olbrachta. Ostatně proč používat poznámkový aparát smysluplně u textu, který vychází ze stokrát omílaných klišé z bezpočtu konspiračních webových stránek, k nimž si autor přidává ještě vlastní paranoidní blábol (viz předchozí citáty z Adorna).

Hájkův náhled na všechny pole lidské činnosti je úsměvně odzbrojující: jsi-li křesťan dle mého gusta, tvoje práce a myšlenky mají hodnotu, nejsi-li, pak věz, že tvé dílo je beze smyslu, bez hodnoty a nechce nic říct. Tak se dozvíme například to, že "fenomenologie byla slepým ramenem filosofie již ve chvíli, kdy se jí Patočka začal zabývat", či že Trierův snímek Melancholie je "umělecky bezcenná\" a že "o světě a lidské existenci nic říci nechce", nebo že Stephen Hawking není opravdový vědec, nýbrž jen pomýlený popularizátor, jenž mediálně využívá svého postižení. O schopnosti Petra Hájka pronášet smysluplné věty ostatně dostatečně svědčí jeho definice konformity jako radikality: "Trierův film je ve skutečnosti dokonale konformní: Důsledné odmítnutí základny - zprávy o Apokalypse podle evangelií a svatého Jana." Vzhledem k tomu, že často "chytře" promlouvá o tom, jak se v určitých kontextech některé pojmy špatně používají, je překvapivé, jak často si sám plete pojmy s dojmy. Ostatně pokud si chcete vytvořit přesvědčivý úsudek o tom, jak hluboce autor rozumí filosofii a umění, přečtěte si ji sami - místy je to kniha skutečně zábavná.

Döblinův Valdštejn je po všech stránkách výjimečná kniha. Jde o "döblinovsky" expresivní historický text celkem slušného rozsahu sedmi set stran (českého vydání). V lecčems se podobá nedávno vydané autorově trilogii Amazonka (viz recenzi na iLiteratuře: http://iliteratura.cz/Clanek/30279/doblin-alfred-amazonka ). I u ní jde o historickou látku se silným eschatologickým rámcem, který se ovšem na hony drží od nepříjemného moralizování. Valdštejn je však na rozdíl od Amazonky ještě o něco hůře čtenářsky přístupný (přičemž již Amazonka je poměrně náročná). Döblinova poetika pracuje s obrazností hodnou pláten Hieronyma Bosche. Peklo třicetileté války tedy pojímá jako velkolepé divadlo intrikářské politiky, nízkých pudů, vraždění a náboženských vášní. V textu se objevuje velké množství postav a místopisných názvů (mnoho z nich jen jednou v rámci nějakého výčtu), přičemž autor "vysvětlováním" historického pozadí čtenáře nijak nevede. Vzniklý chaos ovšem patří k jedinečnému zážitku, jenž Döblin svojí freskou zprostředkovává. V příběhu se navíc místy objevují i metafyzické pekelné bytosti (čerti pobíhající krajem a působící zmatek a děs okolních obyvatel), ovšem v jistém parodickém rámci je s nimi nakládáno bez metafyzické bázně či údivu. Vzbuzují děs, hrůzu a zmatek, ale lidé jakoby na ně byli zvyklí - tvoří nedílnou součást jejich náhledu na svět, v němž žijí. Lze je samozřejmě brát také coby metaforické bytosti, čili personifikaci zla, moru a války. Lze se domnívat, že právě tyto prvky jsou příčinou občasného označování Alfreda Döblina coby autora "magického realismu", jak se objevuje např. v anotaci českého vydání Amazonky (Barrister a Principal).

Jak se lze dočíst v Trávníčkově knize Příběh je mrtev?, sám Döblin, jenž patří mezi zásadní autory německé literární avantgardy, popisuje svůj styl takto: "Namísto tradičního vyprávěného příběhu a psychologické motivace jednání postav by měl nastoupit kinostyl - přímý, jasný, ve svižném tempu odvíjený." A také: "Vypravěčský nepořádek (Erzählerschlendrian) nemá v románu žádné místo; nevypráví se, ale staví. Vypravěč má stavitelskou znalost. Úsečnost, slovní úspornost je nutná..."

Tato charakteristika poměrně dobře sedí právě na rozsáhlý román Valdštejn. Pokud vás zajímají historické souvislosti a chcete číst knihu ze studijních důvodů, doporučuji raději sáhnout po jakékoliv relevantní učebnici historie nebo si najít příslušná hesla na Wikipedii. Síla Alfreda Döblina tkví v něčem jiném. Autor zcela v duchu uvedeného citátu minimalizuje vhled do duševních pochodů postav, na rozsáhlé textové ploše sledujeme především nekonečná líčení dění, jež jsou popisována expresivně, ale také zcela věcně. V duchu onoho "kinostylu" autor například ve výčtech často vynechává spojky (asyndeton).
Pokud bych chtěl Döblinova Valdštejna přirovnat k nějakému současnějšímu románu - z hlediska obraznosti, tématu i obtížnosti - pak bych uvedl nejspíše oceňovaný román Cormaca McCarthyho Krvavý poledník. I ten je ostatně svou obrazností přirovnáván k práci Hieronyma Bosche.

Tomáš Sedláček po vzoru mnohokrát uváděného Feyerabenda přistupuje ke svému textu dle kréda "everything goes", tedy cokoliv se hodí. Ve výsledku je pak Ekonomie dobra a zla místy celkem slušný mišmaš. Analogie jsou sice chytré a podnětné, autor však občas navozuje tak arbitrární spojení, že se vytrácí ukotvení smysluplnosti významu. Tento nepředpojatý přístup, který ve své esejistice hojně užívá např. Stanislav Komárek, mám osobně rád, neb je osvobozujícím způsobem inspirativní. U Sedláčka mám však místy podezření, že se spíše honosí svojí sečtělostí a schopností propojovat cokoliv s čímkoliv, aniž by tím nutně dosahoval hlubšího náhledu. Proč: protože celá kniha se nese v duchu zjednodušování a opakování sice originálních myšlenek, ale v přístupném a všeobecně povrchovém hávu (přes značné množství přesně uváděných citací). Nehledě k tomu, že se mnohé informace zbytečně opakují - někdy i v jedné kapitole či dokonce odstavci - jakoby kniha neprošla řádnou redakční stylistickou úpravou (četl jsem první vydání z roku 2009, nakl. 65. pole). Kniha zpočátku připomíná velmi subjektivně pojaté dějiny myšlení vybraných osobností a směrů, na nichž autor ukazuje proměnu statutu ekonomického uvažování (však také často cituje různé úvody do filosofie a její dějiny - Rádla, Anzenbachera, Störiga, Liesmanna a Zelaznyho) a svéráznou interpretaci literárního kánonu. Na konci pak autor dochází k zajímavé syntéze či osobnímu příspěvku k ekonomickému myšlení, přičemž se nebojí ani vstupu na pole matematické logiky a neurologie. Opět ovšem spíše v obecném a povrchnějším rámci, v němž uvedené myšlenky opakuje stále dokola (těžko říci, zda je to přístup k širokým masám čtenářů nebo autorova obava z nepochopení jeho idejí). Kromě uvedeného Feyerabenda lze autorův tvůrčí koncept vztáhnout také na myšlení Nelsona Goodmana a jeho Způsoby světatvorby, v nichž klade na rovnocennou úroveň umělecké a exaktně i "volněji" vědecké obrazy světa.

Nemůžu si odpustit také jednu věcnou výtku týkající se poznámky pod čarou č. 441 na straně 196: Gödelovy věty se netýkají ani tak "teorie množin", které jsou dle autora "jedním z nejsilnějších důkazních prostředků současné matematiky", nýbrž "teorie čísel" - Gödel je uváděl v roce 1931 na příkladu Russelovy Principii Mathematica - a ani není tak docela pravda, že "nikdy v ní nedokážeme vše, co je v ní pravdivé", nýbrž "nikdy v ní nedokážeme vše, co je pravdivé" (mimo ni, ne v ní, tedy této teorii). Not everything goes.

Ale abych zase jenom nekritizoval, Ekonomie dobra a zla vůbec není špatná kniha. V mnohém je podnětná a dokazuje sympatickou nespoutanost, otevřenost a ve velké míře také podvratnost autorova myšlení ve spojení s celkem slušnou erudicí. Také její čtivost a přístupnost, díky které se z ní stal na poli esejistiky nebývale úspěšný bestseller schopný ovlivňovat názory širší než odborné veřejnosti, lze hodnotit pozitivně. Vytýkané nedostatky tak beru jako neduhy debutujícího autora-myslitele, jehož je dobré dále sledovat.

Jde o poměrně podrobný výklad postupu známého Gödelova důkazu. Text neobsahuje původní Gödelův článek, ale krok za krokem jej vykládá pokud možno s maximální srozumitelností. Jde tedy ve své podstatě o popularizační knihu (Nagel a Newman nejdou do hloubky všech detailů, ale rozhodně nezůstávají na povrchu) určenou spíše odborné veřejnosti (např. filosofům). Na rozdíl od knihy Neúplnost R. Goldsteinové je zde důraz na samotnou podstatu důkazu, mnohem méně na jeho řekněme filosofický přesah, i když i ten je v poslední kratičké kapitole autory pojímán. Pokud se chcete dozvědět něco o Gödelovi, historickém pozadí a širších souvislostech jeho vět o neúplnosti na vědecký (především matematický či matematicko-logický) diskurs, doporučuji text R. Goldsteinové. Alespoň z toho, co vyšlo česky. Pokud vás zajímá samotná podstata, pak doporučuji tuhle knihu, či mnohem rozsáhlejší a mnohovrstevnatější Gödel, Escher, Bach Douglase Hofstadtera. Kromě toho v českém kontextu existují ještě asi dvě vydané Gödelovy monografie (jedna z nich obsahuje celý Gödelův původní článek z roku 1931) a Filosofické eseje samotného Gödela vydané nakl. OIKOYMENH.

S jmenovanou Hofstadterovou knihou tento text úzce souvisí: jde v podstatě o iniciační knihu, která autora k sepsání mega-díla Gödel, Escher, Bach zásadně podnítila již za jeho studentských let. Díky čemuž později drobně revidoval další vydání, které opatřil i předmluvou. České vydání čerpá z této revize a jak lze zjistit již z obálky, Hofstadterovu předmluvu rovněž obsahuje. Navíc je zde v příloze uvedena i původní klíčová Hofstadterem neupravená kapitola věnující se samotnému jádru důkazu. Vydavatelství VUTIUM (Vysokého technického učení v Brně) lze však vytknout nepozornou redakční práci. Za všechno lze uvést větu ze strany 39: " Konečně axiomy kalkulu (v podstatě ty z Principia) jsou následující čtyři formule:...", která ovšem stojí až za těmito formulemi, které má uvozovat, a za níž následuje místo toho další výkladový text.