Měrkovy krátké texty jsou mnohdy vtipné a nápadité, má smysl pro jistou absurdní poetiku, pro nečekané zvraty, úhyby atp., ale bohužel se nikam dál nevyvíjejí a u této (často poněkud pubertální) poetiky sebestředně vytrvávají bez jakékoliv hlubší vrstvy. Petr Měrka chrlí obrovské množství krátkých povídek - všechny jsou víceméně stejné - nevnímám v nich žádný vývoj. Stal se z něj ve své originalitě sebestředný a ustrnulý řemeslně zručný slovní konstruktér, který, podobně jako třeba Krchovský, o kterém mám podobné mínění, má šanci stát se u mladšího publika "undergroundovým" autorem, jenž se dobře čte po hospodách. Ke geniálním a vrstevnatějším literárním hrám Daniila Charmse mu chybí hodně a s Bukowským má společnou maximálně jistou tendenci k estetice hnusu, která je ovšem u podobných autorů standardem, takže bych jej s těmito dvěma autory moc nesrovnával.

Ulf Palmenfelt sebral hororové a často dosti morbidní příběhy vyprávěné dětmi. Je zajímavé, že dětská fantasie často připomíná syžety povídek E. A. Poea. Kniha je ilustrovaná a doporučená pro děti od 10. let...

Tahle rozverná nano-technologická romance není vůbec špatná. Ilustrace Milana Caise jsou zábavné a Mardošova hravost, jeho aluze do oblastí filmu a populární hudby, je neotřelá. Celý text prostupuje hravá invence a nápadná lehkost. Vyprávění směřuje na tuzemské literární scéně do ne příliš probádaných vod civilní sci-fi s nádechem kyberpunku. Text, jehož narativní struktura tvoří hranice hudebnního alba (Nanoalbum - Tatabojs), určitě stojí za pozornost.

Povedených knih na téma násilí a společnost není mnoho a tahle je výborná. Trochu mi připomněla Americké psycho od Ellise, ale to je přeci jenom někde jinde. "V polévce miso" má výborný katarzní účinek. Doporučuji (nejen) milovníkům japonské kultury a umění.

Nádherná ukázka textové a myšlenkové hravosti. Tolik vodítek všude kolem, že člověk neví co s nimi. Nezměrnost arbitrárního kosmu poskytuje nekonečně mnoho možností - nekonečně mnoho cest, nekonečně mnoho pokračování, nekonečně mnoho cílů a nekonečně mnoho konců.

Geniální román od geniálního spisovatele a vědce Umberta Eca. Pokud bych měl srovnat obtížnost či přístupnost jeho beletristických textů, pak by Baudolino patřil mezi ty lehčí/přístupnější, ovšem nikoli na úkor obsahové a formální kvality – ta je tradičně u Eca hodně vysoká. Zdařilá kombinace historické prózy (období vlády Fridricha Barbarossy) a specifického magického realismu (cesta do říše kněze Jana) s typickými autorskými odbornými digresemi, psanými lehkou, ale bezchybně přesnou rukou, odrážející stejně lehké, ale bezchybně přesné myšlení. Neváhejte a překročte řeku kamení Sambation a poznejte bájné ušatce, jednonožce, kyklopy, satyry, nymfy i jednorožce – cesta je to náročná, ale za to dobyté čtenářské bohatství za to jistě stojí.

Klasika moderní židovské literatury aneb židovská variace na Gulliverovy cesty.

Stopy paměti lze brát jako rozsáhlou „případovou studii“ nebo jako moderní americký román o „společenských nemocech“. Postava „slavného neurologa“ dr. Webera je dle mého skromného názoru inspirována skutečnou postavou známého a populárního neurologa a spisovatele dr. Olivera Sackse (viz knihy Na čem si stojím; Muž, který si pletl manželku s kloboukem; Antropoložka na Marsu), k čemuž navádí i úvodní citát A. R. Luriji, ke kterému se „skutečný“ Sacks často odkazuje. Případ hlavního hrdiny je poměrně zajímavý, ale pro sčetlé znalce Sacksova popř. Lurijova díla (nebo jiných případových studií ostatních známých neurologů) nemá po „patologické“ stránce čím překvapit a jeho rozvláčnost může být příliš rozptylující. Přesto se domnívám, že Richard Powers patří mezi nejzajímavější současné americké autory a jako takového jej hodlám i nadále sledovat.

Soubor esejí slavného psychiatra a gurua alternativní kultury Timothyho Learyho na jeho oblíbené témata: psychedelie, kyberpunk, moderní technologie, sex, politika atd. Vše prostoupeno lehce úsměvným rebelstvím, pozitivním přístupem ke světu a krédem "každý je sám sobě kormidelníkem", aneb zapni se, nalaď se a leť. Leary je podivuhodně sofistikovaný vizionář, který se mnohdy trefil do černého, ale přesto jej nelze brát moc vážně (ostatně on sám se vážnému nazírání vlastních názorů brání). Learyho vize směřují od duševní extáze a dokonalého orgasmu přes anti-militarismus k vizím nesmrtelné digitální osobnosti a jako referenční rámce mu slouží Tibetská kniha mrtvých, Joyceovy Finnegans Wake i texty Williama Gibsona. Kniha bohužel trpí nedostatečnou koncepčností - eseje či články na jednotlivá témata jsou tématicky řazeny poněkud povrchně a celku chybí hlubší sjednocující koncept (i když je pravda, že vzhledem k nosnému pojetí kyberkulturního světa jako chaosu, toho snad ani není třeba). V knize není úplně rozlišena hranice mezi fikcí, faktografií a publicistikou a na jedno téma tak vedle sebe čtenář nalezne rozhovor, úryvek z povídky a populární esejistiku. Některé texty z Chaosu a kyberkultury u nás vyšli i v jiných publikacích (Největší hity Timotiho Learyho 1., Politika extáze), což nemálo přispívá tomu, že obsah knihy nebude pro znalé díla Timothyho Learyho nicím příliš novým. České vydání navíc trpí nedostatečně kvalitním překladem, díky kterému se text místy kostrbatě zadrhává, a dosti zhůvěřilou grafickou úpravou, ze které čiší přílišný spěch a těžkopádný vydavatelský kalkul.

Americký problém – Zajímavý koncept, kniha místy spadá do satyry, místy do tragédie a na konci se úplně rozplyne do snových koutů alternativní reality á la Brazil, akorát, že bez probuzení. Spojení paradigmatu žabomyší předrozvodové manželské hádky a reálné newyorkské tragédie 11. září 2001, kde má střídavě navrch mužský a ženský element, přičemž celkově působí oba genderové archetypy moderního (rozuměj současného) člověka stejně uboze a fraškovitě. Měl jsem pocit, že je Americký problém trochu nedotažený – zůstává na půli cesty.