Jeden z příkladů, kdy se filmová adaptace může směle porovnávat se svojí literární předlohou. Lze dokonce tvrdit, že ji Demmeho film v lecčems překonává. Velmi povedený a zábavný thriller plný aluzí na historii masových vrahů, která je v Americe tak populární. BTW., dost mě pobavilo, jak Harris využívá pro vytvoření osobnosti H. Lectera fenomén savant idiots a eidetické paměti spojené se schopností pokročilé synestezie (viz např. případ Solomona Šereševského popsané A. R. Luriou a případové studie Kima Peeka a spol. + výtvarné dílo Stephena Wiltshira). Lze říct, že osobnost Hannibala Lectera vznikla kombinací několika známých sociopatických masových vrahů, paměťových géniů a aspergerových autistů ;-).

Příběh samozřejmě není z budoucnosti - jedná se o tzv. alternativní historii (viz třeba klasický Dickův román Muž z vysokého zámku, ve kterém Hitler skutečně vyhrál válku, nebo nedávno vydaný Chabonův Židovský policejní klub). A nutno dodat, že se jedná o výbornou AH - jak formálně tak obsahem - ve které je sice velmi rychle jasné o co jde, ale těžiště románu rozhodně neleží v překvapivé pointě. Zavádějící tajemný obal s otázkami "kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme" v kombinaci s názvem "Neopouštěj mě" je klamavá reklama - o žádnou slaboduchou meditativní slátaninu na způsob P. Coelha se naštěstí nejedná, takže se toho nebojte.

Metafyzicko-anarchistický manifest. Les je poslední výspa svobody ducha. Lesní chodci jsou obyvatelé bezčasého prostoru, tudíž nesmrtelní (beze strachu ze smrti - smrt je proces rozkladu v průběhu času). Jsou to partyzáni ducha odolávající a vynikající za všech podmínek, odolní vůči jakékoliv totalitě.

Na rozdíl od jiskrně hravého a nápaditého slovního eskamotérství s existenciálním nádechem, které Morgenstern zanechal ve svých nejznámějších sbírkách (těch, kterých si samozřejmě on sám nijak zvlášť nevážil), jeho deníkové záznamy nejsou než lehce sentimentální a naivní dojmologií protkanou víceméně banální reflexí filosofie Nietzscheho, Schopenhauera a Steinera. Jistě, je to pochopitelné, jedná se o osobní deník citlivé duše umělce se silně podlomeným zdravím, což tedy ovšem otevírá otázku, zda je nutné publikovat úplně vše z autorovy pozůstalosti (málokdo by asi za svého života chtěl publikovat osobní deníky...snad s výjimkou Ladislava Klímy, který publikoval úplně cokoliv, jelikož, jsa sociopatický, potřeboval peníze na alkohol a jídlo) a když, tak v jaké formě a jakým způsobem k tomu pak kriticky přistupovat.

Tedy rozhodně jsem ještě nikdy nic takového nečetl. Divocí detektivové mají tři části - prvních 130 stran tvoří deníkové vyprávění jednoho z hl. hrdinů, pak následuje hlavní rozsáhlá část tvořená výpovědí velkého množství postav, které víceméně měly co do činění s dvojicí hlavních hrdinů - Odysseou Limeme a Arturem Belanem (jedno z autorových fikčních altereg) - v období následujících dvaceti let. Vtipné je, že v celé téhle části se o postavě vypravěče z první části vůbec nic nedozvíme, jakoby vůbec nikdy neexistoval, ačkoliv na konci první části lze předpokládat, že měl s dvojicí "divokých detektivů" hodně co do činění Jedna z postav dokonce tvrdí, že tento člověk vůbec neexistoval, jelikož je historik, který se zabývá bludrealismem n. tzv. žaludečním realismem (aluze na Bolaňovu skupinu infrarealistů - umělecká anarchistická skupina na pomezí beatniků a surrealistů) a tohle jméno nikdy neslyšel (téma zmizení je pro latinskoamerickou prózu poměrně typické - viz třeba Cortázarovy povídky). Následuje třetí část, která přímo navazuje na první a je vyprávěná opět stejnou postavou formou deníkových záznamů a která dodává předchozímu určitý nejasně uchopitelný rozměr. Co mi připadá na Bolaňovi nejzajímavější je jeho jakási neuchopitelnost - není jasné, co je ve velkém množství textu pro vyprávění relevantní a co ne, některé zřejmě podstatné věci se vůbec nedozvíme, některé zavádějící redundantní informace a drobné digrese zde naopak jsou, takže výsledek tvoří určitou mozaiku, ze které vystupují určité vzory, ovšem je třeba aktivního percepčního přístupu - čtenář je autorem neustále uváděn v pochyby. Pokud bych jej k někomu chtěl přirovnat, napadá mě Michael Haneke - některé jeho filmy jsou taky takové mozaiky, ze kterých narativní struktury vystupují a zase se v nich ztrácí (Caché, Code inconnu, Das Weiße Band).

Geniální hra vystavěná na paradoxu fikčních světů, ve kterých hrdinové nemají jiný background než ten, který je ve scénáři. Co se děje v Hamletovi mimo scény napsané Shakespearem? Kdo jsou Guildenstern a Rosencrantz? Proč museli zemřít? Jaký je jejich ontologický status? Nikdo neví...

Nejedná se ani tak moc o beletrii jako spíš o svéráznou investigativní gonzo žurnalistiku. S Heslovovým filmem má společný především název a několik témat týkajících se "tajných dějin" americké armády, které jsou sami o sobě dost absurdní a groteskní na to, aby jim jen tak někdo neuvěřil...

Rozhodně zajímavé. Měli by si to přečíst všichni, kdo se považují za bibliofily.

Rozhodně zajímavá futurologicko-sociologická sonda. Knize Alvina Tofflera, tohoto "kyberpunkového filosofa", a jeho manželky Heidi Tofflerové, jejichž zásadní a dnes už klasické dílo Třetí vlna v českém vydání stále ještě chybí, by ovšem bylo lze vytknout jistou tendenci k zjednodušení skrze neustálé opakování téhož, což je ovšem určeno tím, že se jedná o asambláž z předchozích děl manželů Tofflerových, byť je to asambláž autorská a tudíž zcela záměrná.

Hálkova kratší próza s romantickým nádechem vypráví příběh milostného trojúhelníku prostých lidí (Liduška, čiperný muzikant Toník a zákeřný a egoistický Krejza), jejíž tragédie spočívá v tom, že se nedokázali pořádně domluvit. V textu je explicitně vysloveno, že Toníkova a Liduščina komunikace založená především na očním kontaktu, se ukázala v zásadním okamžiku jako zcela nedostačující z hlediska Toníkova pochopení Liduščiných duševních pochodů - není se ostatně čemu divit, neboť "eye-contact", jenž tvoří spolu s jinotajným referenčním rámcem zpěvu sedmihláska pod bezem hlavní komunikační rovinu mladých vesnických milenců, je obvykle spojován především s první fází flirtování, těžko tedy může někomu vystačit až "do svatby" bez dalších trvalých následků.

Nerad bych ale text interpretoval ze strany tohoto "morálního ponaučení" - text je zajímavý především z hlediska módu narace: zatímco zpočátku nás vypravěč uvádí přímo do meritu dění a od vypráví lineárně celý tragický příběh nepochopené lásky klasickým způsobem "vševědoucího tvůrce", v závěru se nejenže sám stává jednou z postav, ale navíc se stává postavou, která se prostřednictvím zestárlé bláznivé Lidušky celý příběh teprve dozvídá, přičemž je odkázán pouze na její značně zkreslenou interpretaci. Tím je čtenář nutně značně znejistěn ohledně konzistence celého fikčního prostoru. Buď text obsahuje dva vypravěče, kteří na sebe ovšem jaksi plynule navazují vydávajíce se za jednoho, nebo jde o přibližnou konstrukci jedné z postav příběhu, která je tímto zcizovacím efektem vydávána za samotný "hlas autora", který ve skutečnosti zůstává zcela skryt. Text z první poloviny devatenáctého století tedy překvapuje svou moderností po stránce narativu. Překvapivá hra se čtenářem je vedena i v rovině stylu - nevinně se tvářící romantický text tragické lásky se spolu se vstupem vypravěče do fikčního světa jakožto jeho postavy mění na jakousi "případovou studii" bláznivé Lidušky - nezávislý vypravěč se mění v klinického psychologa (což není v textu explicitně řečeno, ale lze si domyslet), který pomocí rutinních postupů tahá z psychotické Lidušky (na základě hudebních motivů, na které muzikantská Liduška reaguje) její zasutý komplex a načrtává tedy v závěru určité "intro" do samotného příběhu, který by bylo lze po této psychologické konstrukci teprve retrospektivně odvyprávět.