Po přečtení jsem začal mít na chvíli pocit, že nikdo nikdy žádnou knihu nepřečetl a že by se do knih mělo nahlédnout, zda jsou v nich skutečně nějaké znaky, nebo si to jen představujeme.

Jinak jde v podstatě především o autorův čtenářský a filmový deník. O nějakou konzistentní a propracovanou teorii "nečtení" se nejedná.

Spoustě lidem to bude nejspíš připadat málo akční, ukecané a nudné, nicméně, četl jsem i autorčin debut - V lesích - a můžu směle prohlásit, že je to to nejlepší, co jsem z detektivní literatury četl. Zapomeňte na Fred Vargas a spol., Tana Frenchová je nejlepší! Už teď se těším na Faithful Place.

Michal Viewegh ve svém druhém deníku píše, že kromě toho, že si jej jistě koupí lidé, kteří jej mají rádi, přečtou si jej i ti, kteří jej skutečně nesnáší. V tom případě by se po jeho přečtení chtělo zvolat: „ještě větší blbec, než jsme doufali!“ Aby bylo jasno, nepatřil jsem a nepatřím mezi vieweghobijce, jeho osobnost je mi víceméně lhostejná a jeho dílo mě zajímá jako společensko-literární fenomén. Právě z těchto důvodů, ze zájmu o jisté fenomény, jsem se rozhodl si jeho nový deník přečíst a byl jsem poněkud udiven. Četl jsem doposud několik Vieweghových knih a i když mi nepřipadá nijak zvlášť zajímavý nebo snad hodnotný autor, považoval jsem jej za zdatného řemeslníka, za obstojného i když poněkud nudného vypravěče a za poměrně sčetlého intelektuála, který nepostrádá nadhled. Ovšem právě nadhled je to, co panu spisovateli zřejmě zcela chybí, dalo by se říci, že až přímo patologicky.
Nemá smysl se zabývat tím, zda je Viewegh povrchní osobnost (deník je především výčtem toho, kde Viewegh byl a kolik za to a za ostatní zaplatil) - jeho peníze a úspěch mu nezávidím, ba mu je jako spisovateli ze srdce přeji (nevěřím, že peníze takto ničí charakter, ten musel být zničený už dávno před tím). Nemá ani smysl zabývat se tím, zda je Viewegh umělec nebo řemeslník, zvláště ne v dnešním literárně vědném diskurzu, který vnímá tyto otázky když ne jako irelevantní, tedy takto globálně postavené alespoň jako značně rozmlžené a problematické. A nemá ani smysl zabývat se tím, jak se Viewegh chová ke svým blízkým. Přečtěte si ten text ostatně sami. Problém s Vieweghovým deníkem je ten, že se po jeho přečtení pravděpodobně zhrozí i většina jeho věrných fanoušků, „co že to je za člověka“.
Pokud ovšem nechcete brát vydaný „deník“ jako svého druhu fikci. V tom případě se ovšem jedná o fikci nevyváženou, jelikož vzhledem k celému rázu vyprávění bych v rámci jeho fikčního světa předpokládal, že krajně nesympatický, nepříjemně sebelítostivý a k ostatním lidem (alespoň k těm, kteří kritizují jeho texty a snižují tak jejich potenciální prodejnost) dost agresivní hrdina, který neustále myslí na smrt, na konci svého vyprávění logicky zemře. K tomu tedy text zřejmě směřuje, pokud jej chceme brát jako fiktivní vyprávění - vypravěčovo „přežití“ je pak reflektováno jako poněkud frustrující. O fikci se ovšem pravděpodobně nejedná...
To, jak nepřiměřeně, lacině a hloupě Viewegh reaguje na kritické články Hejdové, Horáčkové a Kadlecové, ukazuje na jeho ubohost a nízkost jeho osobnosti. Jeho povrchní chvástalství a sebestředná rozmazlenost v mnohém paradoxně připomíná právě styl jeho největšího „soka“ Václava Klause. Vlastně není příliš jasné, o co autorovi jde - jeho nejpalčivější konflikt, že jej kritická a akademická obec povětšinou moc nepřijímá coby umělce, v něm zřejmě rozjel těžkou neurózu, která se projevuje právě v naprosté ztrátě nadhledu. Buď je autor, jak neustále tvrdí, skutečně přesvědčen o svém uměleckém významu a navíc je za své dílo i patřičně finančně ohodnocen, pak ale nemůže než být spokojen a jeho potřeba dětinského urážení kritiků je nepochopitelná, nebo sám Viewegh ve skrytu duše nahlíží nedostatečnost a povrchnost vlastní literární práce a jelikož se s tímto vědomím ve svém egoismu nedokáže smířit, obsesivně se oddává všemožným žabomyším půtkám, které jsou navíc ze strany jeho kritických protivníků spíše přehlíženy jako otravná manýra nevyspělého autora. Jak píše Josef Chuchma: „Je to silnější než on.“ Viewegh se tedy ve svém deníku jeví jako tragická nešťastná osoba, trpící komplexem méněcennosti a nepochopení, vzbuzující především soucit.
Autor si v jedné části zahloubán do úvah o smrti a sebevraždě představuje vlastní optimálně důstojný odchod ze scény: sedl by si prý na pláž v Hvaru, popil by, poplakal by, počkal by až zapadne slunce, vstoupil by do moře a pak plaval a plaval. Inu po dočtení Dalšího báječného roku se chce říct: „Už plav, Michale, už plav.“

Jde o průměrně napsaný popový román. Moderní konflikt alternativní ženskosti a tupého pseudoracionálního mužského šovinismu je ztvárněný do podoby, která nevyniká ani hloubkou ani vtipnou lehkostí. Na textu je vidět, že autor je příliš zatížen osobními preferencemi a postrádá nadhled. V knize je neustále opakováno stejné konfliktní schéma, přičemž se proměňují pouze rekvizity (biofarma, feng-šuej, domácí porodnictví atd.). Přesto že jde o útlou novelu, kniha začne být po pár desítkách stran velmi iritující, tedy alespoň pokud nesdílíte stejné světonázorové prizma, jako hlavní hrdina, populární spisovatel Mojmír. Viewegh se sice snaží změnou vyprávěcí perspektivy rozrušit příliš jednostranné vyznění textu (příběh vypráví dula) a vytvořit tak jakousi rovnováhu mezi oběma přístupy (alternativa/rigidní falokratická racionalita), ale to je právě největší slabina románu, jelikož pohled a argumentační diskurz duly je úplně stejný jako pohled Mojmíra, jen inverzně převrácený. Viewegh zřejmě předpokládá, že když vytvoří dvě charakterově stejné postavy, které akorát zastávají protichůdné názory při zachování stejných strategií, splnil si svůj úkol „nebýt zaujatý“. Bohužel nesplnil. Po této stránce text moc nefunguje. Tedy neříkám, že je úplně špatný, ale k tomu, abych o něm byl ochoten napsat, že je „dobrý“, má značně daleko. Zase na druhé straně je chvályhodné, že Viewegh vytvořil, sice ne příliš hlubokou, ale přece funkční karikaturu takového toho pseudointelektuálního alfa-blba, který veškeré svoje přesvědčení zakládá na tom, co mu oficiální věda v populární formě časopiseckých článků, televizních dokumentů a středoškolské školní výchovy (resp. „vzdělání“) předloží. Má ve všem jasno, ví, co si má o čemkoliv myslet, aniž by byl schopen vědeckou problematiku, jejíž populizované názory tak horlivě zastává a hájí před zhoubnou východně-feminní iracionalitou, skutečně pojmout a hlouběji názorově uchopit. Tedy prototyp produktivního tupého přitakávače vědeckého náboženství, zahloubaného v mělkost svého duševního světa a ukájejícího se vlastním (ne)vtipem. I takoví inteligenti se mezi lidmi vyskytují a je dobré si to občas uvědomit.
Za co si ovšem Viewegh zaslouží skutečně nepochválit, je řemeslné zpracování, jehož dokonalým zvládnutím se obvykle tolik holedbá. Vyprávěcí strategie je totiž nepřehledná, nekonzistentní a pokud se nad ní více zamyslíme, není jasné čemu a jak vlastně slouží. Základem všeho je postava vypravěčky, duly, která se v domácnosti hlavního hrdiny a jeho manželky nachází už dlouhých sedm let (proč?). Celý příběh tedy vypráví ona a ne vševědoucí vypravěč či Mojmír, jak by se místy mohlo zdát. Tuto chatrnou berličku Viewegh imho použil proto, aby - jak už jsem napsal - nebyl sám označen za šovinistu a ignoranta. Dula sice ze začátku upozorňuje čtenáře, že zná obsahy rozhovorů a situací proto, že jí je vždy přesně odvypráví Hedvika, nebo že zná oba protagonisty natolik dobře, že si některé věci domyslí, nebo že vidí do Mojmírových snů proto, že je hlavní hrdina natolik primitivní, že je lze na základě denních událostí lehce specifikovat, ale potom není vůbec jasné, kterak zná také např. přesný obsah rozhovoru mezi Mojmírem a jeho kamarádem Felixem, nebo co dělá Mojmír, když je sám (včetně takových pikantností, že si pouští porno s ruskými studentkami). Jde tedy o krajně nevěrohodného vypravěče, který nám tvrdí, že vlastně nějak ví úplně všechno. Něco dule řekne Hedvika, něčeho si všimne sama a něco si domyslí (třeba bizarní repliky mezi Felixem a Mojmírem). Potom ale zase moc není jasné, proč na jiném místě náhle alibisticky tvrdí, že neví, zda Mojmír manželku podvedl s dívkou, se kterou se nachází sám v domě, jelikož prostě „nemůže vědět všechno“. Takže ví nebo neví všechno? A pokud tedy neví, jakou platnost má celé její vyprávění, kdy si evidentně spoustu věcí cucá z prstu? Pokud přijmeme hypotézu, že obsah rozhovoru s Felixem řekl Mojmír Hedvice a ta ho pak řekla dule, která jej podává čtenáři, dostáváme zřejmě značně zkreslená fakta, která jakoby prošla tichou poštou. Pak by se fikční svět knihy skládal z toho, čeho si dula všimla, co řekla dule Hedvika (včetně toho, co Hedvice řekl Moimír) a co si dula sama domyslela. Tedy poměrně značný guláš. Otázka je, proč to Viewegh dělá a jak to má chápat čtenář? Jde snad o formální vyprávěcí experiment? Pochybuji. Co se nám tedy ale vlastně v Biomanželce vypráví a proč? Celé to vyznívá tak, že Viewegh text odfláknul, resp. svoji práci odfláknul zodpovědný redaktor, a chtěje již rozpracovaný příběh oživit dodatečnou změnou osoby vypravěče, na pár míst vložil chatrné vsuvky o tom, co ona dula může a co nemůže vědět atd. Nebo to byl všechno autorský záměr? Ostatně text je vystaven tak, že čtenář má pocit, že jej vypráví vševědoucí autor a kdyby se ona vypravěčka dula absurdně sama čas od času explicitně nepřihlásila o slovo, nikoho by ani nenapadlo, že to vypráví ona. Viewegh tedy paradoxně působí zcela nejistě právě v narativní struktuře, neví si s ní rady a není schopen zvolený pohled udržet. Co to znamená? Že by mistr zestárl natolik, že již neudrží formu? Neměl by se místo drahých kurzů tvůrčího psaní, které uděluje třídě gymnazistů (viz jeho deník Další báječný rok) raději sám pořádně naučit jak používat vypravěče? Nebo se z něj stal experimentální autor na způsob francouzské školy OUPILO? Má ten malomyslný obsah pouze odvádět pozornost od sofistikované literární hry? A tohle nám tedy předkládá jako skutečné umění, jež funguje v „prvním i druhém plánu“ (viz onen autorův deník)? Inu nevím...

Poměrně významný text o čínské malbě a zenu (čchanu). Jde o řadu krátkých esejistických úvah opatřených komentářem překladatele - sinologa Oldřicha Krále. Z hlediska zenového mysticismu rozhodně nejde o nějaký marginální text.

Autor je marxista a v současnosti jedna z největších akademických hvězd, nejde tedy o prostý teoretický přehled. I když v závěru poněkud zabředává do příliš angažované směsi marxismu, feminismu a politické kritiky (kniha poprvé vyšla začátkem osmdesátých let), literárně-teoretickou historii poměrně briskně analyzuje, odhaluje u jednotlivých diskurzů jejich hranice, slabiny a naopak přednosti a tvoří tak svéráznou a sofistikovaně vtipnou autorskou esejistiku. Přesto, že kniha odpovídá i svým didaktickým nárokům, rozhodně nejde o nějakou průměrnou univerzitní učebnici.

Osvobozená literatura.

První kyberpunkový spisovatel byl jezuitský filosof a polyhistor Pierre Teilhard de Chardin, který ve svém hlavním spise Vesmír a lidstvo několik desítek let před internetem popsal vznik noosféry, jako intelektuálně informační sféře planety čili analogon kyberprostoru. Jeho samorostlý styl myšlení a vyjadřování není sice po chuti katolické doktríně ani současnému striktnímu pojetí vědy (kvantování energie nazývá "zrnění"), ale jako futurolog je velmi zábavný. Dan Simmons jej zmiňuje v diptychu Ílion/Olymp a uvádí jej ve své SF sérii Kantos Hyperion jako sv. Teilharda.

Zase tak špatné to zdaleka nebylo. Jedná se o solidně napsanou žánrovou knihu. Stylově prostší a místy trochu rozbředlou, ale pořád lehce nadprůměrnou. Zápletka je docela zábavná a má dobrý potenciál, gradace vyprávění je podivná, ale po většinu textu celkem funguje, i když na konci směřuje k velmi předvídatelnému finále. Co mi vadilo byla určitá sterilita, s jakou kniha na čtenáře působí - postavy neožívají imho tak, jak si jejich autoři přáli. S uvěřitelností bych si hlavu nelámal, jelikož to není pojem, který by byl pro konstrukci fikčních světů relevantní (uvěřitelný vzhledem k čemu? vzhledem k jiné fikci? nebo snad vzhledem k "realitě"?). Spíš by se dalo mluvit o konzistenci a v tomto smyslu se mi Hypnotizér zdá konzistentní dostatečně. S Miléniem Stiega Larssona bych to vůbec nesrovnával, to je jen logický reklamní tah Hostu, nic víc.

Poměrně komplexní a zábavná studie, zahrnující statistický průzkum čtení z různých pohledů a jeho interpretaci. Jedná se o první takto komplexní průzkum čtenářské kultury a čtenářských návyků u nás. Zajímavé je srovnání s ostatními zeměmi EU, USA a Kanady. Co se týče určitých často opakovaných klišé, jež se objevují v hodnotících soudech "čtenářů", s těmi je v závěru na základě zjištěných výsledků zábavně polemizováno.