Další báječný rok

Michal Viewegh ve svém druhém deníku píše, že kromě toho, že si jej jistě koupí lidé, kteří jej mají rádi, přečtou si jej i ti, kteří jej skutečně nesnáší. V tom případě by se po jeho přečtení chtělo zvolat: „ještě větší blbec, než jsme doufali!“ Aby bylo jasno, nepatřil jsem a nepatřím mezi vieweghobijce, jeho osobnost je mi víceméně lhostejná a jeho dílo mě zajímá jako společensko-literární fenomén. Právě z těchto důvodů, ze zájmu o jisté fenomény, jsem se rozhodl si jeho nový deník přečíst a byl jsem poněkud udiven. Četl jsem doposud několik Vieweghových knih a i když mi nepřipadá nijak zvlášť zajímavý nebo snad hodnotný autor, považoval jsem jej za zdatného řemeslníka, za obstojného i když poněkud nudného vypravěče a za poměrně sčetlého intelektuála, který nepostrádá nadhled. Ovšem právě nadhled je to, co panu spisovateli zřejmě zcela chybí, dalo by se říci, že až přímo patologicky.
Nemá smysl se zabývat tím, zda je Viewegh povrchní osobnost (deník je především výčtem toho, kde Viewegh byl a kolik za to a za ostatní zaplatil) - jeho peníze a úspěch mu nezávidím, ba mu je jako spisovateli ze srdce přeji (nevěřím, že peníze takto ničí charakter, ten musel být zničený už dávno před tím). Nemá ani smysl zabývat se tím, zda je Viewegh umělec nebo řemeslník, zvláště ne v dnešním literárně vědném diskurzu, který vnímá tyto otázky když ne jako irelevantní, tedy takto globálně postavené alespoň jako značně rozmlžené a problematické. A nemá ani smysl zabývat se tím, jak se Viewegh chová ke svým blízkým. Přečtěte si ten text ostatně sami. Problém s Vieweghovým deníkem je ten, že se po jeho přečtení pravděpodobně zhrozí i většina jeho věrných fanoušků, „co že to je za člověka“.
Pokud ovšem nechcete brát vydaný „deník“ jako svého druhu fikci. V tom případě se ovšem jedná o fikci nevyváženou, jelikož vzhledem k celému rázu vyprávění bych v rámci jeho fikčního světa předpokládal, že krajně nesympatický, nepříjemně sebelítostivý a k ostatním lidem (alespoň k těm, kteří kritizují jeho texty a snižují tak jejich potenciální prodejnost) dost agresivní hrdina, který neustále myslí na smrt, na konci svého vyprávění logicky zemře. K tomu tedy text zřejmě směřuje, pokud jej chceme brát jako fiktivní vyprávění - vypravěčovo „přežití“ je pak reflektováno jako poněkud frustrující. O fikci se ovšem pravděpodobně nejedná...
To, jak nepřiměřeně, lacině a hloupě Viewegh reaguje na kritické články Hejdové, Horáčkové a Kadlecové, ukazuje na jeho ubohost a nízkost jeho osobnosti. Jeho povrchní chvástalství a sebestředná rozmazlenost v mnohém paradoxně připomíná právě styl jeho největšího „soka“ Václava Klause. Vlastně není příliš jasné, o co autorovi jde - jeho nejpalčivější konflikt, že jej kritická a akademická obec povětšinou moc nepřijímá coby umělce, v něm zřejmě rozjel těžkou neurózu, která se projevuje právě v naprosté ztrátě nadhledu. Buď je autor, jak neustále tvrdí, skutečně přesvědčen o svém uměleckém významu a navíc je za své dílo i patřičně finančně ohodnocen, pak ale nemůže než být spokojen a jeho potřeba dětinského urážení kritiků je nepochopitelná, nebo sám Viewegh ve skrytu duše nahlíží nedostatečnost a povrchnost vlastní literární práce a jelikož se s tímto vědomím ve svém egoismu nedokáže smířit, obsesivně se oddává všemožným žabomyším půtkám, které jsou navíc ze strany jeho kritických protivníků spíše přehlíženy jako otravná manýra nevyspělého autora. Jak píše Josef Chuchma: „Je to silnější než on.“ Viewegh se tedy ve svém deníku jeví jako tragická nešťastná osoba, trpící komplexem méněcennosti a nepochopení, vzbuzující především soucit.
Autor si v jedné části zahloubán do úvah o smrti a sebevraždě představuje vlastní optimálně důstojný odchod ze scény: sedl by si prý na pláž v Hvaru, popil by, poplakal by, počkal by až zapadne slunce, vstoupil by do moře a pak plaval a plaval. Inu po dočtení Dalšího báječného roku se chce říct: „Už plav, Michale, už plav.“

Já se jen divím, že Vám ta knížka stála za tak dlouhý komentář. Viewegh si prostě zvykl na určitý životní standart, doufá, že knihu někdo koupí, tak sepíše tohle. Jestli si někteří jeho fanoušci tohle koupili, další knížka už zůstane neprodejná. Otřesné. Četla jsem to jen proto, abych věděla, co říci těm, kteří by si tohle veledílo chtěli půjčit...Ale srovnání s Klauzem je fakt výstižné. Na ostatních prý hlavně nesnášíme vlastnosti, které máme i my.