Biomanželka

Super!!!Před chvílí jsem ji dočetla a jsem nadšená!

parádní!! dost jsem se u toho bavila a aspon vidím,jak se cítí chlap,když si žena najde jiného koníčka než jeho:-D

Přiznám se, že ke knize jsem přistupovala s lehkými předsudky, po první kapitole, která je děsná, jsem si řekla že oprávněnými. Ale už v druhé kapitole se začaly objevovat docela vtipné glosy, takže jsem vydržela a nebylo to tak moc špatné. Jako kniha a příběh nic moc, jako vtipné glosování života a názorů „profesionálních bio-eko manželek“ docela vtipné…Ale musím říct, že Silas, sice trochu drsně, ale vystih podstatu.

Ubrečená a ublíženecká výpověď manžela, jehož žena je samostatnější než by mu vyhovovalo. Kupte si psa. Nevidím jediný důvod, proč o těchto věcech psát knihy a obtěžovat čtenáře. Od toho jsou deníčky. Vtipný je střet cynické racionality a babského bylinkářství, ale absence byť náznaku příběhu a ťukání na papír vše, co autora napadne bez logické provázanosti, je umělecky naprosto nepřijatelné. Víc než polovinu knihy jsem nebyl schopný přečíst; otřes.

Jde o průměrně napsaný popový román. Moderní konflikt alternativní ženskosti a tupého pseudoracionálního mužského šovinismu je ztvárněný do podoby, která nevyniká ani hloubkou ani vtipnou lehkostí. Na textu je vidět, že autor je příliš zatížen osobními preferencemi a postrádá nadhled. V knize je neustále opakováno stejné konfliktní schéma, přičemž se proměňují pouze rekvizity (biofarma, feng-šuej, domácí porodnictví atd.). Přesto že jde o útlou novelu, kniha začne být po pár desítkách stran velmi iritující, tedy alespoň pokud nesdílíte stejné světonázorové prizma, jako hlavní hrdina, populární spisovatel Mojmír. Viewegh se sice snaží změnou vyprávěcí perspektivy rozrušit příliš jednostranné vyznění textu (příběh vypráví dula) a vytvořit tak jakousi rovnováhu mezi oběma přístupy (alternativa/rigidní falokratická racionalita), ale to je právě největší slabina románu, jelikož pohled a argumentační diskurz duly je úplně stejný jako pohled Mojmíra, jen inverzně převrácený. Viewegh zřejmě předpokládá, že když vytvoří dvě charakterově stejné postavy, které akorát zastávají protichůdné názory při zachování stejných strategií, splnil si svůj úkol „nebýt zaujatý“. Bohužel nesplnil. Po této stránce text moc nefunguje. Tedy neříkám, že je úplně špatný, ale k tomu, abych o něm byl ochoten napsat, že je „dobrý“, má značně daleko. Zase na druhé straně je chvályhodné, že Viewegh vytvořil, sice ne příliš hlubokou, ale přece funkční karikaturu takového toho pseudointelektuálního alfa-blba, který veškeré svoje přesvědčení zakládá na tom, co mu oficiální věda v populární formě časopiseckých článků, televizních dokumentů a středoškolské školní výchovy (resp. „vzdělání“) předloží. Má ve všem jasno, ví, co si má o čemkoliv myslet, aniž by byl schopen vědeckou problematiku, jejíž populizované názory tak horlivě zastává a hájí před zhoubnou východně-feminní iracionalitou, skutečně pojmout a hlouběji názorově uchopit. Tedy prototyp produktivního tupého přitakávače vědeckého náboženství, zahloubaného v mělkost svého duševního světa a ukájejícího se vlastním (ne)vtipem. I takoví inteligenti se mezi lidmi vyskytují a je dobré si to občas uvědomit.
Za co si ovšem Viewegh zaslouží skutečně nepochválit, je řemeslné zpracování, jehož dokonalým zvládnutím se obvykle tolik holedbá. Vyprávěcí strategie je totiž nepřehledná, nekonzistentní a pokud se nad ní více zamyslíme, není jasné čemu a jak vlastně slouží. Základem všeho je postava vypravěčky, duly, která se v domácnosti hlavního hrdiny a jeho manželky nachází už dlouhých sedm let (proč?). Celý příběh tedy vypráví ona a ne vševědoucí vypravěč či Mojmír, jak by se místy mohlo zdát. Tuto chatrnou berličku Viewegh imho použil proto, aby - jak už jsem napsal - nebyl sám označen za šovinistu a ignoranta. Dula sice ze začátku upozorňuje čtenáře, že zná obsahy rozhovorů a situací proto, že jí je vždy přesně odvypráví Hedvika, nebo že zná oba protagonisty natolik dobře, že si některé věci domyslí, nebo že vidí do Mojmírových snů proto, že je hlavní hrdina natolik primitivní, že je lze na základě denních událostí lehce specifikovat, ale potom není vůbec jasné, kterak zná také např. přesný obsah rozhovoru mezi Mojmírem a jeho kamarádem Felixem, nebo co dělá Mojmír, když je sám (včetně takových pikantností, že si pouští porno s ruskými studentkami). Jde tedy o krajně nevěrohodného vypravěče, který nám tvrdí, že vlastně nějak ví úplně všechno. Něco dule řekne Hedvika, něčeho si všimne sama a něco si domyslí (třeba bizarní repliky mezi Felixem a Mojmírem). Potom ale zase moc není jasné, proč na jiném místě náhle alibisticky tvrdí, že neví, zda Mojmír manželku podvedl s dívkou, se kterou se nachází sám v domě, jelikož prostě „nemůže vědět všechno“. Takže ví nebo neví všechno? A pokud tedy neví, jakou platnost má celé její vyprávění, kdy si evidentně spoustu věcí cucá z prstu? Pokud přijmeme hypotézu, že obsah rozhovoru s Felixem řekl Mojmír Hedvice a ta ho pak řekla dule, která jej podává čtenáři, dostáváme zřejmě značně zkreslená fakta, která jakoby prošla tichou poštou. Pak by se fikční svět knihy skládal z toho, čeho si dula všimla, co řekla dule Hedvika (včetně toho, co Hedvice řekl Moimír) a co si dula sama domyslela. Tedy poměrně značný guláš. Otázka je, proč to Viewegh dělá a jak to má chápat čtenář? Jde snad o formální vyprávěcí experiment? Pochybuji. Co se nám tedy ale vlastně v Biomanželce vypráví a proč? Celé to vyznívá tak, že Viewegh text odfláknul, resp. svoji práci odfláknul zodpovědný redaktor, a chtěje již rozpracovaný příběh oživit dodatečnou změnou osoby vypravěče, na pár míst vložil chatrné vsuvky o tom, co ona dula může a co nemůže vědět atd. Nebo to byl všechno autorský záměr? Ostatně text je vystaven tak, že čtenář má pocit, že jej vypráví vševědoucí autor a kdyby se ona vypravěčka dula absurdně sama čas od času explicitně nepřihlásila o slovo, nikoho by ani nenapadlo, že to vypráví ona. Viewegh tedy paradoxně působí zcela nejistě právě v narativní struktuře, neví si s ní rady a není schopen zvolený pohled udržet. Co to znamená? Že by mistr zestárl natolik, že již neudrží formu? Neměl by se místo drahých kurzů tvůrčího psaní, které uděluje třídě gymnazistů (viz jeho deník Další báječný rok) raději sám pořádně naučit jak používat vypravěče? Nebo se z něj stal experimentální autor na způsob francouzské školy OUPILO? Má ten malomyslný obsah pouze odvádět pozornost od sofistikované literární hry? A tohle nám tedy předkládá jako skutečné umění, jež funguje v „prvním i druhém plánu“ (viz onen autorův deník)? Inu nevím...

Super? Paráda? Ježišmarjá !!!

nuda, snaha o vtipnost se opravdu nevydařila. Dočíst to bylo utrpení, odpočítávala sem stránky do konce

Byly doby, kdy jsem Vieweghovy knížky hltala. Dnes už mě nějak nebaví. Biomanželku jsem dočetla stěží a musím přiznat, že jsem občas přeskakovala. Viewegh mi už prostě nějak leze krkem.

Jeden z těch slabších románů, bohužel.

Být kniha silnější, ani ji nedočtu. Zklamaní.