Jedná se o velmi zábavnou a podnětnou knihu plnou zajímavých informací (podobně jako dnes již kultovní Jitro kouzelníků), která se z tendenčního okruhu literatury o UFO vymyká už jenom tím, že ji napsal geniální polyglot a polyhistor Jakov Berger (1912 - 1978, v mladém věku odcestoval s rodiči do Francie, kde nadále vyrůstal a přejmenoval se na Jacquese Bergiera). Tento racionalista a vědec s eidetickou pamětí, který údajně jakožto "prodigy" od svých tří let načítal denně množství knih v několika jazycích (a tudíž si pravděpodobně přečetl a zapamatoval všechny knihy na světě ;-)), je na jedné straně natolik "šílený", aby nám (téměř) s vážnou tváří předestíral interpretace nejrůznějších fenoménů na základě hypotézy, že jsme součástí experimentu mimozemské vyspělé kultury (lze také říci, že jako vědec oplývá nestandardním způsobem uvažování, který prostě odmítá Occamův břit ve prospěch kreativního myšlení), na druhé straně tak činí poměrně poutavě a s širokým záběrem (od vymření dinosaurů, přes záhadné libanonské město Baalbek či trosky civilizace Nazca až po podivnou osobnost fyzika a chemika sira Henryho Cavendishe). I když Bergiera nemůžu brát tak docela vážně (je otázka, nakolik tuto knihu bral vážně sám Bergier - sám ji jednou přímo v textu označuje za "pošetilou"), musím se přiznat, že jsem jeho obdivovatelem.

Výbor obsahuje texty ze sbírek Šibeniční písně (asi tak polovina knihy), Palma Kužel a Šlasi.

Kašpárkův konec poodkrývá spisovatelský talent předčasně zesnulého potenciálního českého Morgensterna Tomáše Hrácha, jehož originální hra se slovy, obsahující obvykle v textovém útvaru několik zauzlených významových rovin, se pohybuje v rozpětí od utajené geniality slovního eskamotéra po hořký pocit osamění, nabízející eschatologickou náruč. Považte sami: vizte citace.

Poměrně eklektický soubor populárních "článků", souvisejících s pamětí. Kdo čeká ucelený vědeckopopulární spis na téma autobiografická paměť, bude zklamán - Draaisma napsal (sestavil) spíše dílo na úrovni dokumentárního seriálu BBC. Některé kapitoly se zabívají obecně známými fenomény, některé se zabývají konkrétními osudy známých i neznámých lidí - manžele Wagnerovi, pořizující si každoroční autobiografickou fotografii Štědrého večera, budou pro čtenáře jistě zcela neznámými, zatímco Solomon Šereševskij je pro všechny, kteří četli Luriju nebo Sackse celebritou. Nutno dodat, že pokud má někdo přečteného Luriju, Sackse atp., tak mu Draaisma v oblasti savantů, eidetiků a synestetiků nic nového neřekne.

Někde jsem četl, že právě tahle kniha je v díle Linhartové určitým mezníkem mezi (ještě) narativní prózou s experimentálními prvky (hraní si s formou) a mezi úplnou roztříštěností a čistě formální hrou. Text je ovlivněný Weinerovou Hrou doopravdy. Lze jej využít jako dramatický text, k čemuž ponouká na konci sama autorka. Je zde na začátku důraz na to, že autor komunikuje se čtenářem - na začátku jsou jediné postavy autor a čtenář - a z toho je postupně vykreslován fikční svět a jeho postavy - nejprve docela staticky (v úvodu) a později i dynamicky - narativně (v druhé části - "ději"). Absurdita celého textu a tendence ke svobodné tvůrčí hře skrze roztříštěnost a zcizovací prvky se blíží třeba S. Beckettovi (Nepojmenovatelný), který šel ovšem podle mě mnohem dál a hlouběji, v některých popisech lze najít analogii s ani-romány A. Robbe-Grilleta - s jeho ne-psychologizováním a pouze čistým popisem věcí. Celkově jsem byl trochu rozpačitý, ale jsem zvědav na její další práce a na Weinerovu Hru doopravdy. BTW: o zdviži to moc není ;-).

Čechovy veršované povídky oslavující prostý lid a lásku k rodnému kraji, se skvějí ve své prostotě (mnohdy ovšem dost zábavné prostotě) vřelostí místy téměř vražedných rozměrů. Struktura je celkem jednoduchá: veselé historky "ze života" s roztomile lehtivým nebo histriónsky fanfarónským obsahem se otrocky střídají s vážnými lidskými dramaty lásky a chudoby (v těch vážných vždycky objekt lásky zemře, ale ve smrti je šťastný, protože spočine v rodné hroudě). Ovšem je třeba vyzdvihnout jednu podstatnou věc, že se jedná o povídky ve vázaném verši, což není zase tak jednoduchý počin (i když na druhou stranu v případě Čecha ani přehnaně složitý).

A povídka s vojákem hledajícím vlastní nohu, ve které (tedy v holínce) má ukrytý text s posledními slovy svého velitele, je obzvláště pikantní - podle mého názoru ještě víc, než ta s dortem...;-)

Rozsahem sice menší, ale přesto jedna z nejlepších knih Jana Křesadla. Popis dvaceti snů obsahuje nejrůznější bizarní témata, ať už se jedná o lehčí záležitosti na způsob Jana Weisse nebo téměř mrazivé sny s metafyzickou pointou a všechno mezi tím - větší sny, zvířecí inkarnace, bizarní teologické zápletky, gangsterské únosy spojené s vandalismem muzejních exponátů, transcendence, marxismus - věrno křesadlovu popisu vlastního psaní: obsahuje vše (stejně jako svět sám o sobě), čili "od Boha až po hnůj" (tzv. integrální realismus). Jedinečná možnost nahlédnout hlouběji do auktorova podvědomí ;-). Navíc psané nádherným hravě-poetickým stylem, který je ovšem pro Křesadla typický.

Asambláž osmi textů napsaných k příležitosti 80. narozenin našeho francouzského velikána ;-) variuje mezi střízlivou a víceméně nestrannou analýzou některých aspektů a vazeb jeho tvorby a apoteózou. Můžeme zde najít nesourodou směs esejí počínaje úvahou o zakotvenosti autora v "jiném" světě cizího jazyka, dávající mu možnost začít "život jinde" Joanny Czaplińské, přes podivnou a podle mě docela trapnou "anekdotu" Jiřího Kratochvila o zmařeném pokusu zbavit se svého "intactu", či informačně zajímavou esej Lubomíra Machaly o vazbách M. Kundery se současnou českou literaturou (pobavila mě věta, že "v parafrázi Nesnesitelné lehkosti bytí (...) se Křesadlo dostává až za hranice blasfemie a vkusu" a že "velmi kriticky, nicméně bez křesadlovského chorobného odporu, reagoval na Kunderovu tvorbu ve své rozsáhlé etudě Michal Viewegh"), až po existencialistické úvahy Vladimíra Novotného (který prý přečetl úplně všechno, co u nás bylo napsáno, jak se o něm traduje) a jakési analýzy spojení Kunderova umění esejistiky a umění románu od Petra Posledního.

Jj – Vasiljevova hlídka je výrazně slabší. Nejen, že do fikčního světa Lukjaněnkova cyklu nepřináší nic nového, ale ještě jej dost trivializuje a deformuje jeho pravidla – v Temné hlídce se jednání postav zdá často poněkud nekonzistentní, charaktery (i velkých a „vážených“ mágů) jsou trochu přiblblé a podivně naivní, hrubé, nebo zvláštně dětsky uvažující. Vasiljev využívá prvků a vyprávěcích postupů Lukjaněnkových hlídek, ale jeho snaha připomíná spíše fanouškovskou prózu, snažící se neumětelsky napodobit styl svého literárního vzoru. Poměrně jednoduchý příběh s ne příliš nápaditou zápletkou je vyplněn řadou vatového textu, který slouží asi jenom k nastavení délky knihy a infantilní jaksi zenové úvahy v závěru vzbuzují spíše úsměv na rtech. Suma: sérii hlídek by prospělo, kdyby byly pouze čtyři, bez druhořadých příměsků.

Srovnávat Trocchiho Kainovu knihu s prózou Williama Burroughse je nesmysl - Trocchi nesahá Burroughsově imaginaci ani po kotníky. Tam, kde Burroughs originálně propojuje žánrové struktury, rozbíjí zavedené vzorce a udivuje nebo šokuje svými obscéními obrazy, Trocchi nedosazuje nic než nudný a sebestředný popis stejně nudného života smažky-intelektuála. Celý text je jenom vaření z vody. Jeho extrémní životní postoje a tendenční nihilismus možná ve své době šokoval, dnes však zapadá mezi bahno průměrnosti. Kdyby Trochi svoje deníkové zápisky feťáka uveřejňoval na osobním blogu, stěží by si našel víc čtenářů než skupinku svých "oddaných přátel".