Neil Postman na začátku knihy uvádí, že svět se neřítí do dystopické katastrofy Orwellova 1984, nýbrž do společnosti Huxleyho Brave New World, v níž je Velký bratr "velkým bavičem" a společnost intelektuálně atrofuje v křečích smíchu. Veškeré vzdělání a seriózní debaty jsou redukovány přes zábavný mustr. Nejde o to, že kniha vznikla v osmdesátých letech v prostředí Spojených států, kdy věřím, že velmi ubíjející televizně-estrádní zábava nabývala vrchu, tedy, že jde o z tohoto hlediska již poněkud irelevantní intelektuální vyhrazení, ale že Postmanovy argumenty často podléhají podobným nešvarům, které sám kritizuje. Jde tedy z jeho strany o postoj intelektuálně pobouřeného konzervativce, který vnímá mediální situaci značně zjednodušeně v jakémsi dualistickém souboji text vs. pohyblivý obraz. Situaci poměrně dobře charakterizovala v předmluvě k českému vydání (Mladá fronta) Ivana Reifová. Postmanovy knihy či články byly v akademickém prostředí považovány i v jeho době spíše za zjednodušené a společensky přístupné práce než za objevné a bystré sondy do mediálních témat. Dokážu si představit, že text velmi konvenuje řadě intelektuálům samolibě si libujícím ve svých elitářských pozicích odmítání mainstreamové kultury, ovšem bez hlubšího náhledu a sebereflexe. Přestože má Postman nejspíše v jádru pravdu, styl knihy je tedy značně emfatický a argumentačně povrchní. Často jde spíše o dojmologii než smysluplnou argumentaci.

Neustálé omílání jedné myšlenky, že informace v textovém diskurzu mají vyšší hodnotu než v obraze, že s textem lze polemizovat o jeho pravdivosti, lze jím formulovat a prezentovat abstraktní myšlenky, kdežto obrazem nikoliv, je spíše úsměvné. Autorovo vymezení umění fotografie na čistě realistické prezentace fragmentů světa je svojí naivitou zarážející. Dokazování, že propojením zábavy a učení nutně vzniká trivializace hodnot a naopak (!!) oslabování schopnosti paměti a kontextualizace, přičemž jediným argumentem je pro něj to, že prozatím nebyl zcela věrohodně dokázán opak, spolu s řadou edukativních excesů typu "Sezamové ulice", je podobně nedůsledné. Autor navíc tvrdí, že doposud žádný vlivný intelektuál učení a hru nepropojoval - co by asi řekl na Komenského didaktiku. Podobně problematické je ohánění se tím, že mediální zpravodajství lidem neposkytuje žádné relevantní informace, které by se bezprostředně týkaly jejich praktické existence - jakoby toto knihy a všeobecné vzdělání v nějaké výrazné míře poskytovaly. Zajímavější je analýza fragmentarizace a vytrhování z kontextu, jež u diváků vede k neschopnosti udržet pozornost a propojovat, zobecňovat; v tomto směru ovšem opět chybí hlubší vhled. Vše je pouze neustále konstatováno a opakováno. Zajímavé je, že určitý protiklad k Postmanovu skepticismu tvoří jiný vlivný americký intelektuál - Timothy Leary. Learyho provokativní chvála klipovitosti a obrazové nahuštěnosti v některých esejích (viz například Největší hity Timothyho Learyho I) je samozřejmě stejně demagogická a lze ji snadno napadnout, ovšem určitou progresivní radikalitou je imho podnětnější. Neil Postman bohužel podléhá příliš mnoha předsudkům, než aby byl schopen ve své kritice skutečné hloubky a objevnosti, chybí mu břitkost a nadhled. Ve své eseji se svými větrnými mlýny pouze bojuje, aniž by byl schopen jakéhokoliv kreativního přístupu. Jeho postoje jsou čirou negací statutu quo. Lze jej vnímat jako naštvaného čtenáře, který apriorně pohrdá čímkoliv jiným, než písmenky. Psané slovo považuje za naprostý vrchol lidského myšlení a přechod z orálního na písemný projev (na rozdíl od revoluce audiovizuální) za zcela zásadní v pozitivním slova smyslu. Neříkám, že nemá v tomto pravdu, není ji ovšem schopen dostatečně obhájit.

McCarthy už ve své prvotině ukazuje, že je skutečným mistrem. Text je sice méně čtivý a nerozvíjí příběh, na jaký jsou čtenáři patrně zvyklí z jeho pozdějších knih, především z jeho populárnější a přístupnější "hraniční" trilogie a románu Cesta, ale zato to dohání úžasnými popisy, zaměřenými na detail, které pro mě rozhodně nebyly nudné, a metaforickou vynalézavostí. Román je percepčně obtížnější, ale domnívám se, že není po formální stránce samoúčelem, tedy v tom smyslu, že by formální hutností zakrýval jiné spisovatelské nedostatky nebo absenci výraznějšího tématu. Ve Strážci sadu se ukazují nejen autorovy později k dokonalosti rozpracované postupy, ale i charakteristická symbolika a jakýsi "mccarthyovský světonázor". Ve srovnáním s jeho pozdějšími díly jistě nejde o vrchol ani o "bezesporu geniální dílo", ale autorovu genialitu kniha poměrně sebejistě zjevuje.

Souostroví Gulag je jedna z těch knih, které by měl číst každý. Její síla je mimojiné v mohutnosti co do počtu stránek. Nikde nejsou líčení totalitních zvěrstev tak naléhavé jako zde, a to právě díky pocitu nekonečného proudu dalších a dalších hrůzných svědectvích, výčtech mučení, absurdních obvinění, výslechů, trestů, poprav (především první části knihy mi svým neustávajícím výčtem připomněly 120 dnů Sodomy markýze de Sade - Souostroví sice působí v jiném smyslu než de Sadeho transgrese, nicméně do jisté míry analogicky). Solženicyn popisuje věci, které jsou dnes již sice různě umělecky či dokumentárně zpracované v jiných textech či filmech, ale namnoze spíše jen parciálně, nikde v takovéto ucelené rozsáhlé a přes autorovy omluvy za nedostatečnost dalších informací a za nedotaženost textu psaného za "bojových podmínek" velmi komplexní podobě. Kvantita čtenáři poskytuje svébytnou kvalitu zážitku. Rozsáhlost Solženicynových rešerší (neboť zde zdaleka nepíše jen o sobě a o tom, co on sám viděl nebo zažil) je udivující - na podobný text by za jiných okolností byl třeba kolektiv autorů. Nicméně Solženicyn zde nejen na tvůrčí rovině dokazuje, čeho je jedinec s vypětím vůle dosáhnout. Souostroví popisuje skutečnost v níž je dokonale naplněn smysl Kafkovy povídky V kárném táboře.

Patrně jedna z nejvýraznějších a nejpromyšlenějších moderních sci-fi. Troufám si tvrdit, že Stephensonův Anatém se dočká statusu klasického díla žánru. Autor zde v mnohém překonává svoji předchozí tvorbu, jak tematicky tak schopností vystavět příběh. Navíc tentokrát jde o kvalitní český překlad Petra Kotrleho, takže podobné překladatelské katastrofy vydavatelství Talpress, jako byla ta v případě Rtuti, se bát nemusíte. I když upozorňuji, že ani tentokrát není tento český vydavatel bez viny: na každém vyobrazení (asi až na jednu výjimku), které v knize najdete, se jakýmsi tiskovým nedopatřením dostala zkratka FPO. Jest se obávati, že jde o tohle: http://en.wikipedia.org/wiki/For_position_only . Nápis je vždy uprostřed obrázku a poměrně velkým fontem.

Jinak tahle kniha na mě působila pozvolna. Tím chci říct, že jsem se přibližně každých sto stránek blížil víc a více nadšení, které kulminovalo někde kolem str. 500 (z celkových 726 stran textu i s výkladovým slovníkem pro orientaci ve fikčním světě a přílohami). Doporučuji Anatém doplnit čtením Grega Egana, zejména jeho románem Karanténa.

Patrně nejslabší detektivka, jakou jsem v poslední době četl. Vypadá to, jakoby šlo o rychlokvašku, která pateticky vykrádá názory skupiny Greenpeace, aby vyznívala jako "více než pouhá krimi". Laciná snaha o to, vyvolat u čtenáře pohnutí na způsob: Jaké hrůzy nás to čekají, když nebudeme šetrnější...naštěstí to ještě můžeme odvrátit třeba tím, že začneme jezdit metrem místo autem. Nebo jak píše Sofi Oksanen - díky Léčiteli si začnete více vážit věcí kolem vás. Pokud vás podobné banality po přečtení napadají a cítíte se přitom dobře,pak jste zřejmě cílovým čtenářem. Vypadá to, jakoby se autor nechal financovat Stranou zelených (nebo se spíš jen vezl na anti-globalizační vlně), bohužel kromě této bohulibé agitace text nenabízí nic moc dalšího. Vlastně se ani nedá říct, že autor na těchto "zelených" názorech svůj svět "staví", přesnější by bylo napsat, že se o ně při své tvorbě alibisticky "opírá". Fikční svět je banální a nerozpracovaný, všechno je zde postavené na rychlém a ne příliš pracném efektu (odmyslete si tu blízkou budoucnost, tedy agitační rozměr textu, a co vám zbude? - pro zajímavost doporučuji srovnat s Flashbackem od Dana Simmonse, který s podobným prostředím pracuje na trochu jiné úrovni). Dodávám, že bych byl nerad, kdyby moje kritika byla nesprávně interpretována, jako pranýřování či naopak obhajoba čehokoliv kromě textu a jeho kvalit - o správnost či nesprávnost těchto souvisejících idejí mi rozhodně nejde.

O konstrukci postav a "napínavé" zápletky bych raději ani nemluvil - autor si vycucává z prstu zvraty typu: detektiv honí zločince, ale aby nebyl v příští scéně, tak si zlomí nohu o položený kufr, nebo v pravou chvíli zasáhnuvší taxikář se zbraní v ruce uvede vše na pravou míru větou: "Nebyl jsem vždycky taxikářem...". Tyhle scény vyznívají trochu jako ve stylu dua Tarantino/Rodriguez, bohužel v Léčiteli žádná subverze není (nebo je tak hluboko, že ji nepochopil žádný z hodnotících finských novinářů, jejichž pochvaly jsou zveřejněny na obálce knihy). Doufám, že si tímto Finsko nekompenzuje potřebu literárního trhu vytvořit rychle nějakého současného autora detektivek a povozit se na aktuálním skandinávském boomu. Jelikož za tuhle knihu dostal Tuomainen ocenění "Nejlepší finský krimi román roku 2011", jest se toho obávati...

Celkový dojem mi kazila jen přílišná polopatičnost a doslovnost autorova výkladu problematiky vůle jedince v historickém dění, konfliktu svobody a omezení, intencionality. Tolstoj v druhé půli díla vrství jednoduché metafory, jež říkají stále dokola to samé, téměř na začátku každé nové části, jakoby se obával, že jeho autorský záměr zůstane nepochopen. Nebo aby zajistil pochopení všech čtenářů? - to sotva, jelikož svým rozsahem Vojna a mír rozhodně nesměřuje k "user´s friendly" masové literatuře. Tyto nadbytečné úvahy, jež danou problematiku omílají, kazí jinak dokonalou kompozici. Snad by stačil jen závěrečný epilog, jehož posledních padesát stran je právě filosoficko-sociologicko-historickou úvahou nad postavením historické vědy a člověka v dějinách. Tolstého metafyzický "světonázor" je přitom zajímavý a přes svoji prostotu a jednoduchost není nijak banální.

Co se týče zmiňované kompozice, její genialita spočívá právě v její nenásilnosti a prostotě v popření autorských tendencí konstruovat umělou zápletku. Tolstojova kompozice je imho poměrně nadčasová. Na rozdíl od jemu současných evropských realistů Tolstoj nevytváří lehce rozklíčovatelné fabulační struktury. Vstup nové postavy na scénu nic neříká o její důležitosti pro nadcházející dění ani o jejím dalším vlivu na ostatní. Autentičnost života tak v knize vystupuje s intenzivní silou. Jediné, čeho se autor přesně drží, jsou historické souvislosti, popisy bitev, tažení, politické machinace. Děj knihy odráží plynoucí bytí, které není strukturované - naopak ono samo strukturuje příběh. Vzorce vyvstávají z popsaného dění, místo aby dění vyvstávalo z narativních vzorů. Tolstoj popisuje především charaktery hrdinů, jejich vnitřní život a prostřední, v němž se nacházejí. Z jejich setkávání pak přirozeně vyvstává jejich komunikace a konfliktní situace. Napínavé dramatické pasáže doplňují dlouhé popisy všednosti. Čtenářský zážitek zbavený předsudků z očekávání "nudné"/"zábavné" literatury je výjimečný.

Pro mě bylo relevantní číst Annu Kareninu jako Bildungsroman Konstantina Dmitriče Levina (jehož Jiří Honzík v doslovu vydání z roku 1964 označuje jako autorovo alter-ego). Levin je jediná postava, která se v textu skutečně vnitřně vyvíjí, ne pouze reaguje na nově vzniklou situaci v rámci již uceleného a neměnného charakteru, jako de facto všichni ostatní. Anna Karenina, Vronskij, Levinův bratr, Oblonskij a ostatní jsou vždy poplatní vlastnímu vnitřnímu statutu quo a jako takoví by na konflikty, s nimiž se v románu setkali, reagovali vždy stejně. Levin prochází od začátku textu sérií výrazných proměn, jeho osobnost je otevřená a tvárná, je zrcadlem svého okolí, které introjikuje a nechává jej utvářet. Je smysluplně tvůrčí reflexí svého světa. Je idealistou, který chce měnit, ale měnit se zpětnou vazbou otázky-pochyby-pochopení. Proto odmítá na konci diskuzi se svým bratrem Sergejem Ivanovičem a Katavasovem, když si myslí, že zatímco oni jsou v brnění, on je nahý. Přes brnění jejich pevně utvořených intelektuálních konceptů nelze proniknout, zatímco jeho zpochybňující "živý" intelekt pevně propojený s emocionální složkou je natolik odlišný, že produktivní názorový konflikt není téměř možný. Zároveň mu jeho tvárnost dává jako jedinému možnost vysvobození z nesmyslnosti materiálního koloběhu života, pochopení a přijetí existence na iracionální rovině. Nedává mu "lásku" či "štěstí", ale možnost jejich dosažení.

Z tohoto hlediska není nesnadné "číst" samotnou Annu Kareninu jakožto symbol tehdejší ruské šlechty, která již dosáhla svého konečného stádia. Je za vrcholem svého vývoje a jelikož není schopna proměny, je odsouzena k vnitřní zkáze. Její uzavřený ideový systém ve vší své sofistikovanosti není konzistentní, je neschopen dostát svým tužbám a potřebám a tudíž se hroutí v hysterické reakci (Anna se svým vysokým intelektem a emocionálně i sociálně vyspělou osobností selhává a hroutí se). Anna - na rozdíl od Levina - nedokáže své šance na spasení využít. Takto podaný výklad jistě není všeobsáhlý a v jednotlivých bodech je snad příliš mechanický a zdaleka nevystihuje mnoharozměrnou genialitu Tolstého díla, ale tak už to s interpretacemi chodí... Proto nelze než doporučit číst, číst kriticky, číst v souladu sama sebe a s otevřenou myslí.

Á propos, Vronskij zdaleka není tak špatným a povrchním člověkem, jak je často vykládán - možná je v něm část Valmonta, který ještě nedošel na mez "nebezpečných známostí".

OMG!

Poměrně zdařilá povídková sbírka mladého autora. Kvalita povídek sice variuje, ale nikdy neklesá pod nežádoucí průměr. Minimálně čtyři povídky z osmi jsou poměrně výjimečné, ostatní přinejmenším zábavné. To samé lze říci o stylu - ten zabírá škálu od introspektivních řetězců slov a vět v slovně impresionistickém běsnění až po nepsychologizující dialogovou a popisnou strohost. Marek Šindelka je nesporně nadaný autor. Jsem zvědav, v jakém stylu sám sebe v budoucnu najde (to samé se zdá platit o "jeho" tématu). Zdálo se mi, že některé texty byly psané pod vlivem některých současných autorů (Ajvaz, Murakami), ale to je nejspíše jen můj čtenářský konstrukt.

Pro mě se Běsi stávají nejlepším Dostojevského románem. Jsou jakýmsi absolutním a šíleným (ovšem logicky konstruovaným a smysluplným) surogátem Dostojevského uměleckého a myšlenkového světa. BTW, doslov Václava Černého, jenž měl původně vyjít jako součást slovenského vydání Běsů v roce 1967,jejichž celý náklad byl cenzurou zadržen, a který je součástí nového vydání Academie, je vynikající a rozhodně stojí za přečtení i vzhledem k celému Dostojevskému dílu. Do velké míry je zajímavější a rozhodně radikálnější než třeba Berdjajevova esejistická studie "Dostojevského pojetí světa".