Anna Karenina

Anna Kareninová patří podle mého soudu mezi to nejlepší, co může světová beletrie nabídnout - jak by taky ne, když je autorem L. N. Tolstoj.

Naprosto souhlasím.

Pro mě zklamání a nuda, nedonutila jsem se to přečíst do konce...

Nehynoucí klasika, není co dodat, prostě supr.

Jeden z nejlepších "velkých" románů. Tolstoj má nesporný vypravěčský talent, sice se vždycky do jeho knih musím nejprve začíst, ale pak to stojí za to.

Kniha se mi líbila velmi, čekala jsem nudné pasáže, plné filozofie, psychologických a sociologických analýz , ale je naopak velmi vtipná, svižná a čtivá. Trochu mě zarazilo, že Anně, jakožto avizované hlavní hrdince, je věnováno v porovnání s jinými postavami poměrně málo prostoru, což je na druhou stranu dobře, protože je to spolu s Vronským jedna z nejméně sympatických postav:-)

Naprosto souhlasím s ronnym..

Pro mě bylo relevantní číst Annu Kareninu jako Bildungsroman Konstantina Dmitriče Levina (jehož Jiří Honzík v doslovu vydání z roku 1964 označuje jako autorovo alter-ego). Levin je jediná postava, která se v textu skutečně vnitřně vyvíjí, ne pouze reaguje na nově vzniklou situaci v rámci již uceleného a neměnného charakteru, jako de facto všichni ostatní. Anna Karenina, Vronskij, Levinův bratr, Oblonskij a ostatní jsou vždy poplatní vlastnímu vnitřnímu statutu quo a jako takoví by na konflikty, s nimiž se v románu setkali, reagovali vždy stejně. Levin prochází od začátku textu sérií výrazných proměn, jeho osobnost je otevřená a tvárná, je zrcadlem svého okolí, které introjikuje a nechává jej utvářet. Je smysluplně tvůrčí reflexí svého světa. Je idealistou, který chce měnit, ale měnit se zpětnou vazbou otázky-pochyby-pochopení. Proto odmítá na konci diskuzi se svým bratrem Sergejem Ivanovičem a Katavasovem, když si myslí, že zatímco oni jsou v brnění, on je nahý. Přes brnění jejich pevně utvořených intelektuálních konceptů nelze proniknout, zatímco jeho zpochybňující "živý" intelekt pevně propojený s emocionální složkou je natolik odlišný, že produktivní názorový konflikt není téměř možný. Zároveň mu jeho tvárnost dává jako jedinému možnost vysvobození z nesmyslnosti materiálního koloběhu života, pochopení a přijetí existence na iracionální rovině. Nedává mu "lásku" či "štěstí", ale možnost jejich dosažení.

Z tohoto hlediska není nesnadné "číst" samotnou Annu Kareninu jakožto symbol tehdejší ruské šlechty, která již dosáhla svého konečného stádia. Je za vrcholem svého vývoje a jelikož není schopna proměny, je odsouzena k vnitřní zkáze. Její uzavřený ideový systém ve vší své sofistikovanosti není konzistentní, je neschopen dostát svým tužbám a potřebám a tudíž se hroutí v hysterické reakci (Anna se svým vysokým intelektem a emocionálně i sociálně vyspělou osobností selhává a hroutí se). Anna - na rozdíl od Levina - nedokáže své šance na spasení využít. Takto podaný výklad jistě není všeobsáhlý a v jednotlivých bodech je snad příliš mechanický a zdaleka nevystihuje mnoharozměrnou genialitu Tolstého díla, ale tak už to s interpretacemi chodí... Proto nelze než doporučit číst, číst kriticky, číst v souladu sama sebe a s otevřenou myslí.

Á propos, Vronskij zdaleka není tak špatným a povrchním člověkem, jak je často vykládán - možná je v něm část Valmonta, který ještě nedošel na mez "nebezpečných známostí".