Menší práce jednoho z otců neurologie A. R. Luriji, ve které popisuje známý případ mnemonika pana Š., jehož neuvěřitelná paměť měla tak fanastické důsledky na jeho myšlení, poznávání a vývoj osobnosti, že se ani nechce věřit jeho reálné existenci. Případ pana Š. připomíná postavu Funese z Borgesovy povídky "Funes, muž se zázračnou pamětí" a také se v mnohém shoduje s Harrisovým popisem "paláce paměti" a jeho užíváním dr. Hannibalem Lecterem v knize Hannibal (podle mě je zřejmé, kde se nechal Thomas Harris inspirovat).

Kniha naopak dokazuje, že mezi genialitou a demencí je propastný rozdíl, ovšem obojí může zahrnovat jediná lidská duše. Osobnost tedy stojí nad inteligencí, která je pouze parciální součástí jáství. Kniha je především velmi exkluzivním dramatem. Její genialita je toho druhu, kdy si ostatní řeknou: "proč jsem tohle nenapsal já - jak jednoduché a přitom originální". U takto elegantního a komplexního textu je vykládání toho, co tím chtěl autor říci, jeho zbytečnou a nemístnou trivializací - upřednostňování jedné významové vrstvy nad ostatními je spíše známkou povrchního čtení. Nemyslím si, že by byla kniha horší než povídka - rozvedení povídky v tomto případě rozhodně není na škodu, spíše naopak: postava Charlieho se více prokresluje a ožívá s větší intenzitou.

Vhodné především jako klasická literatura pro příznivce Žambochovy a Procházkovy série Agent JFK ;-). Nejsou to sice paralelní vesmíry jako ve světě Miroslava Žambocha, ale analogií se zde najde hodně. Vzhledem ke konceptu a historickému kontextu lze přehlédnout i určité nekonzistence (ty jsou ale vlastní každému syžetu obsahujícímu cestování v čase a tenhle se s nimi alespoň snaží originálně vyrovnat).

Nekonvenční text plný originálních jazykových her, slovních hříček a zcizovacích prvků (časté oslovování čtenáře, reflexe vlastního textu a samotné postavy spisovatele), hledání zajímavých spojení v kontextu formy (konotace číslic u kapitol 88 a 100 ) atd. Přes všechny ty jurodivé lúdické hry, kterými autor na čtenáře neustále pomrkává, jsem se nemohl zbavit převažujícího dojmu povrchnosti a lacinosti jazyka a jeho metafor. Autor na nás neustále vytahuje z rukávu levné literární triky, kterými strhává pozornost především sám na sebe, ovšem pod ostrými světly varietních reflektorů se neukazuje jako hlubokomyslný a zároveň vtipný filozofující nekonformní mistr intelektuálních kozelců, do jakého se s velkou chutí stylizuje, ale spíše jako řemeslně zručný eskamotér, schopný automaticky bezchybně provádět naučená literární kouzla v libovolných kombinacích, a který se přežvykováním známých myšlenek (a navíc jejich příliš explicitnímu vysvětlování) snaží vzbudit především u mladšího publika nadšený obdiv hodný vypočítavého profesionála. Kdo si chce užít formálních literárních hrátek na trochu jiné úrovni, než jakou předkládá populární Tom Robbins, nemusí chodit příliš daleko do světa: doporučil bych např. tvorbu Václava Jamka (alias Eberhardta Hauptbahnhofa) nebo Petra Rákose.

Nehodnotím samozřejmě překlad, který je zcela nedostačující originálu, ale knihu jako takovou (tj. její koncept, fikční svět, narativní strukturu). Vzhledem k předchozí tvorbě autora, který zřejmě tenduje k pojetí moderního polyhistorismu, a především vzhledem k celkovému kontextu "historické" beletrie, je Rtuť, potažmo celý Barokní cyklus, velmi neotřelý a zajímavý projekt. Doufám, že si vydavatel dá říct a náročnou překladatelskou práci zaštítí někdo protřelejší, než Sichinger duo, protože odfláknuté vydání Stephensona je převeliká škoda. Kromě toho jsem přesvědčen, že kdyby se vydání Stephensona ujalo nějaké prestižnější vydavatelství - např. Argo - byl by z něho rázem intelektuální objev roku.

Kýčovitá a slabomyslná, křečovitě zábavná literatura, která se ještě navíc snaží tvářit moudře a rozdávat hluboké postřehy do kapsy. To je snad ještě horší než Paolo Coelho a spol.

Jsem rád, že už jsem z toho vyrostl. Když jsem byl mladistvým intelektuálem a myslel jsem si, že všemu rozumím, tak jsem byl Kunderou unešen. Teď, když už jsem starší a zkušenější, a vím, že už všemu rozumím... kdepak, já už mu tu jeho mentorelu žrát nebudu! ;-)

Nejvtipnější text, jaký jsem četl. Bavil jsem se přesto, že nemám vtipnou literaturu vůbec rád. Zde je vtipnost knihy místy natolik hustá, že se jí čtenář musí doslova prodírat a leckterá pasáž může svou hypertrofovanou duchaplností někoho utýrat k smrti. Tohle není zábavná literatura, pane Jamek, tohle jsou galeje! ;-)

Zásadní dílo logického dogmatika Ludwiga Wittgensteina s hlubokým zenovým potenciálem, který těm, kdo mu nerozuměli, přednášel na truc verše Rabíndranátha Thákura. Jenom ten, kdo vydrží z dechem až do konce, může odhodit žebřík a aniž by potřeboval dodat jediné slovo, obsáhne svět za hranicí exaktního vyjadřování.

Víte co je to camera lucida? - David Hockney názorně předvádí, že na mistrném zvládnutí techniky šerosvitu vůbec nic není a všem těm podvodníkům v čele s Caravaggiem nemáme věřit ani nos mezi očima ;-). Co si o tom asi myslí konzervativec Paul Johnson? ;-)