Valdštejn

Döblinův Valdštejn je po všech stránkách výjimečná kniha. Jde o "döblinovsky" expresivní historický text celkem slušného rozsahu sedmi set stran (českého vydání). V lecčems se podobá nedávno vydané autorově trilogii Amazonka (viz recenzi na iLiteratuře: http://iliteratura.cz/Clanek/30279/doblin-alfred-amazonka ). I u ní jde o historickou látku se silným eschatologickým rámcem, který se ovšem na hony drží od nepříjemného moralizování. Valdštejn je však na rozdíl od Amazonky ještě o něco hůře čtenářsky přístupný (přičemž již Amazonka je poměrně náročná). Döblinova poetika pracuje s obrazností hodnou pláten Hieronyma Bosche. Peklo třicetileté války tedy pojímá jako velkolepé divadlo intrikářské politiky, nízkých pudů, vraždění a náboženských vášní. V textu se objevuje velké množství postav a místopisných názvů (mnoho z nich jen jednou v rámci nějakého výčtu), přičemž autor "vysvětlováním" historického pozadí čtenáře nijak nevede. Vzniklý chaos ovšem patří k jedinečnému zážitku, jenž Döblin svojí freskou zprostředkovává. V příběhu se navíc místy objevují i metafyzické pekelné bytosti (čerti pobíhající krajem a působící zmatek a děs okolních obyvatel), ovšem v jistém parodickém rámci je s nimi nakládáno bez metafyzické bázně či údivu. Vzbuzují děs, hrůzu a zmatek, ale lidé jakoby na ně byli zvyklí - tvoří nedílnou součást jejich náhledu na svět, v němž žijí. Lze je samozřejmě brát také coby metaforické bytosti, čili personifikaci zla, moru a války. Lze se domnívat, že právě tyto prvky jsou příčinou občasného označování Alfreda Döblina coby autora "magického realismu", jak se objevuje např. v anotaci českého vydání Amazonky (Barrister a Principal).

Jak se lze dočíst v Trávníčkově knize Příběh je mrtev?, sám Döblin, jenž patří mezi zásadní autory německé literární avantgardy, popisuje svůj styl takto: "Namísto tradičního vyprávěného příběhu a psychologické motivace jednání postav by měl nastoupit kinostyl - přímý, jasný, ve svižném tempu odvíjený." A také: "Vypravěčský nepořádek (Erzählerschlendrian) nemá v románu žádné místo; nevypráví se, ale staví. Vypravěč má stavitelskou znalost. Úsečnost, slovní úspornost je nutná..."

Tato charakteristika poměrně dobře sedí právě na rozsáhlý román Valdštejn. Pokud vás zajímají historické souvislosti a chcete číst knihu ze studijních důvodů, doporučuji raději sáhnout po jakékoliv relevantní učebnici historie nebo si najít příslušná hesla na Wikipedii. Síla Alfreda Döblina tkví v něčem jiném. Autor zcela v duchu uvedeného citátu minimalizuje vhled do duševních pochodů postav, na rozsáhlé textové ploše sledujeme především nekonečná líčení dění, jež jsou popisována expresivně, ale také zcela věcně. V duchu onoho "kinostylu" autor například ve výčtech často vynechává spojky (asyndeton).
Pokud bych chtěl Döblinova Valdštejna přirovnat k nějakému současnějšímu románu - z hlediska obraznosti, tématu i obtížnosti - pak bych uvedl nejspíše oceňovaný román Cormaca McCarthyho Krvavý poledník. I ten je ostatně svou obrazností přirovnáván k práci Hieronyma Bosche.