Vím, že dílo bylo ve své době revoluční a průkopnické, nicméně stále nemůžu přijít na důvod, proč zrovna tato kniha vyvolala tak ohromnou vlnu sebevražd. Werther brečel od rána do večera a otravoval s tím i svou (vlastně Albertovu) Lottu. Já vím, byla to jiná doba, ale hrdina tohodle románku na mě prostě působí jako slaboch a blázen, který se rozohňuje nad zbytečnostmi.

Kateřina mi připomíná Raquel z Židovky z Toleda. Stejně jako ona je zahalena jakýmsi zvláštním oparem, skrz který čtenář nevidí. Ovšem na rozdíl od Raquel Kateřina z něho vystoupí a "ukáže" se... Zvlášť dojemně působí postava rabína, která pár slovy dokáže vyvolat pocit pohnutí, a krejčího s popelavýma očima.

Tohle bude nejspíš kniha, ke které se vždycky ráda vrátím. Roztomilé povídky o Rézi, která věčně věků na něco nadává, a o Modchem, který co může, to pomotá, prostě nemají chybu. K tomu je kniha doplněna skvostnými ilustracemi... Sama jsem překvapená, že se mi Rakousovo dílko líbí, na humoristické knížky zrovna nejsem. Nějak mi tenhle manželský pár přirostl k srdci...:)

Dechberoucí. Květa Legátová má neuvěřitelnou schopnost popsat v jedné jednoduché větě všechno, co člověk potřebuje znát. A právě ona jednoduchost dodává knize jímavý lesk. Neotřelá nádhera.

Zusak naprosto neagresivním způsobem dokáže poukázat na jednu polohu války, kterou mnozí přehlíží. Totiž že existovali Němci, kteří měli srdce a dokázali rozpoznat dobro od zla, přičemž byli den co den ubíjeni režimem, který panoval. Přes veškerý tlak každé ráno vstali s čistým svědomím, že pomohli potřebným, když to bylo v jejich moci, přičemž se kolikrát ocitli tváří v tvář smrti. ... Možná, že se v knize nevyřklo slovo nevinnost, ale právě ona sehrává v celém příběhu důležitou roli. Zvlášť na posledních stránkách přímo bije do očí, a to tak mocně, že se člověku do nich derou slzy.

Říkala jsem si, že k Židovce z Toleda napíšu komentář hned, co ji dočtu, ale jaksi mě nanapadají správná slova... Ale nějak to přece jen zkusím. Jednoduše je to kniha o nekonečné lásce, bezmezné věrnosti, neochvějné víře, otcovství, míru, válce a smrti... Zajímavá věc na celém románu je fakt, že Raquel, podle níž se vlastně kniha jmenuje, je postavou, která se vznáší v jakémsi pomyslném hávu tajemna. Oproti Alfonsovi, Jehudovi a Leonor, které si čtenář dokáže představit jako osobnosti z masa a krve, s Raquel to tak jednoduché není.

Mám pocit, že spousta lidí Irenu Sendlerovou vůbec nezná a přiznám se, že i já jsem se s jejím jménem setkala poměrně nedávno. Autorka rozděluje knihu do roviny o Ireně a do roviny o dětech, přičemž je navzájem propojuje. Přesto se ale nemůžu ubránit dojmu, že kniha působí trochu chaoticky. Navíc jsem se kolikrát setkala s nedokončenými větami, nebo s větami, které nedávaly smysl. To už je ale chyba našeho vydání.

Nějak si nemůžu pomoct, ale spíš než biografii markýzy de Pompadour mi kniha připomíná práci o části 18. století, kdy Jeanne-Antoinette Poisson hraje jakous takous spojku mezi tím vším. Málokde se totiž člověk setká s tolika odbočkami jako zde.

Opravdu nechápu, proč je k této knize takhle pitomá synopse, která se možná vztahuje k filmu... Určitě nečekejte děj zasazený do jednoho desetiletí. Jedná se totiž o autobiografii ženy, která se odmalička vyznačovala velkými ambicemi, nicméně díky "škole života" svůj dosavadní postoj poněkud přehodnotí. Autorka má smysl pro suchý až černý humor (tolik příznačný pro Brity), pro který mám velkou slabost, ale každému asi nesedne. Kniha se čte dobře, ale velký spád nemá.

Není to kniha, kterou bych s gustem přečetla znovu. Na druhou stranu musím uznat, že Nobelovku získala právem. Má myšlenku tak nádherně skrytou uprostřed naprosto jednoduše napsaného příběhu, že při dočtení jsem beze slova snad půl hodiny zírala do stropu.