Hospoda Jamajka se mi zdála krapet lepší. To ovšem neznamená, že by Mrtvá a živá nebyla dobrá. Právě naopak. Čte se lehce, tak lehce, že si ani nevšimnete, kolikrát otočíte list, natož pohybujících se ručiček na hodinách. Co víc dodat?

Droga převlečená za knihu. Návyk si získáte již v prvních stránkách. Hrozí ztráta dechu. Podivně mysteriosní romantika prodchnutá nezměrným napětím tvoří dohromady přímo vražednou kombinaci.

Chvílemi se mi zdálo, že čtu knihu určenou pro děti nebo velmi, velmi mladé dívky. Je to už dost let, co jsem Vilette zasunula do knihovny hned vedle (tisícinásobně lepší) Jany Eyrové, ale dodnes si pamatuji na velký pocit zklamání. Nedá se říct, že by byl děj vyloženě nudný, ale chyběl mu spád a švih. Tohle mi nesedlo.

S touhle knihou mám trochu problém. Poprvé jsem ji četla - lépe řečeno musela číst - když mi bylo nějakých devět let. Jak já ji nenáviděla. Jakožto dítě nevinné a netknuté láskou k opačnému pohlaví jsem jí vlastně ani neměla šanci příliš porozumět a zřejmě v tom byl ten problém. Po letech jsem ji otevřela znovu. Nenávist z dětských let už vyprchala, a tak jsem s vervou začala číst první stránky. Týž den, kdy jsem knihu otevřela, jsem ji dočtenou zavřela. Nadšení se nekonalo. Ani zamyšlení, ke kterému u mě dochází po přečtení skoro každé knihy, se nedostavilo. Vzhledem k tomu, jak je tenká, se zvládne hodně rychle, ale pro mě má tahle kniha označení "NIC MOC". Třetí shledání s Petrem a Lucií neplánuji.

Na tuhle knihu jsem se strašně těšila, ale nejspíš to přílišné očekávání zapříčinilo velké zklamání. Nenadchlo mě to, nevtáhlo do děje. Jedna "scéna" připomínala druhou, všechno šlo pořád dokolečka...

Podmanivá, mysteriosní, působivá - tak bych ji charakterizovala. Na Větrné hůrce je snad jediná knížka, u které jsem si přála, aby nikdy neskončila. Jednoduše moje nejmilejší.

Dufreigne dokáže zachytit něco, co je pro knihu velice důležité, nicméně autorům se v tomto ohledu kolikrát nedaří - mluvím o atmosféře. Nezáleží, jestli zrovna sedíte na zahradě, v letadle, v autobuse nebo ležíte v posteli. Tahle kniha je vstupenkou do Francie 17. století.

Arnošt Lustig dokáže něco, co (se mnou) svede málokterý spisovatel - předat náladu, určitý pocit. Nejedná se o knihu, kde by se toho příliš mnoho stalo, jde o něco docela jiného, snad i důležitějšího: odnést si pocit bezmoci a hrůzy nad nezměrným zlem nacistického režimu, zprostředkovaně zjistit, jaký byl všudypřítomný pach smrti v koncetračních táborech... Tíže, která na Vás padne po posledních řádkách, bude mluvit za vše.

Nejsem ten typ, co by u knih proléval slzy. O to míň bych čekala, že mě dovede rozbrečet zrovna pohádka. Dětem ji nečtěte. Mám dojem, že by se Vám třeba u takového Slavíka a růže zúžilo hrdlo smutkem skoro k zadušení. Nehledě na to, že se mi Wildeovy pohádky nezdají být určeny pro děti. Zkrátka - jestli se někdy budete chtít dojmout, sáhněte po ní.

Na tuhle knihu jsem měla v knihkupectví vždycky štěstí. Asi to znáte - jdete po krámě a něco (v tomhle případě knížka), Vás vždycky břinkne do očí. Kolikrát jsem po ní sáhla, ale pak jsem si pokaždé řekla: "Ne, je to pořádná bichle. Určitě bude plná popisných pasáží, přes které se neprokoušu..." S těmito slovy jsem ji odložila zpátky do regálu. Vlastně až teď, co jsem se zaregistrovala na tomto webu, jsem si pročetla ohlasy. Tak mě to navnadilo, že jsem si pro ni došla a chybu jsem rozhodně neudělala. Nevynechala jsem jediný řádek, na ty typicky popisné pasáže v podstatě nenarazíte. Člověk se začte během prvních dvou stránek a během těch zbývajících necelých 450 nezažije jedinou chvíli nudy. Takže - děkuju, dámy!