Kristina Sophie má naprostou pravdu v tom, že je to kniha pojednávající PŘEDEVŠÍM o náboženském fanatismu. Člověk se naprosto nenuceným způsobem seznámí s během takové ultraortodoxní židovské domácnosti, aniž by četl suchopárnou, neosobní knihu o zvycích chasidských Židů. Kniha je napsána neuvěřitelně čtivě. Ale je to jako když pijete chuťově naprosto skvělý, ale hodně silný čaj, po kterém máte zvláštní žízeň po vodě - po něčem naprosto obyčejném, jednoduchém a nekomplikovaném. Jednoduše musíte odlehčit. Alespoň já takový pocit měla.

Člověk předem ví, co osud Frankovým a jejich spolutrpitelům připravil, ale i přesto se neubrání myšlence: "Kéž by se nakonec zachránili." Anna Franková byla rozenou spisovatelkou. Ono napsat o loupání brambor záživným způsobem je skutečně ojedinělé. Škoda, že nevládnu jazykem Nizozemců. Zajímalo by mě, jaká je kniha v originále. V českém překladu se totiž zdá, že Anna měla na svůj věk neobvykle rozsáhlou slovní zásobu...

Kniha určitě zajímavá, velmi dobře napsaná. Nemůžu si pomoct, ale problém mám s poslední kapitolou o ženě, která se ve svém minulém životě poznala právě jako císařovna Alžběta. Člověk nikdy neví, co se stane po smrti, takže nevylučuju ani minulé životy, nicméně při čtení posledních stránek nastala chvíle, kdy jsem si řekla, že jsou jen výplodem fantazie. Musím na druhou stranu uznat, že Soňa Sirotková tímto tahem celou knihu pro mnohé čtenáře (vlastně spíš čtenářky) zatraktivnila.

Na tuhle knihu jsem měla v knihkupectví vždycky štěstí. Asi to znáte - jdete po krámě a něco (v tomhle případě knížka), Vás vždycky břinkne do očí. Kolikrát jsem po ní sáhla, ale pak jsem si pokaždé řekla: "Ne, je to pořádná bichle. Určitě bude plná popisných pasáží, přes které se neprokoušu..." S těmito slovy jsem ji odložila zpátky do regálu. Vlastně až teď, co jsem se zaregistrovala na tomto webu, jsem si pročetla ohlasy. Tak mě to navnadilo, že jsem si pro ni došla a chybu jsem rozhodně neudělala. Nevynechala jsem jediný řádek, na ty typicky popisné pasáže v podstatě nenarazíte. Člověk se začte během prvních dvou stránek a během těch zbývajících necelých 450 nezažije jedinou chvíli nudy. Takže - děkuju, dámy!

Nejsem ten typ, co by u knih proléval slzy. O to míň bych čekala, že mě dovede rozbrečet zrovna pohádka. Dětem ji nečtěte. Mám dojem, že by se Vám třeba u takového Slavíka a růže zúžilo hrdlo smutkem skoro k zadušení. Nehledě na to, že se mi Wildeovy pohádky nezdají být určeny pro děti. Zkrátka - jestli se někdy budete chtít dojmout, sáhněte po ní.

Arnošt Lustig dokáže něco, co (se mnou) svede málokterý spisovatel - předat náladu, určitý pocit. Nejedná se o knihu, kde by se toho příliš mnoho stalo, jde o něco docela jiného, snad i důležitějšího: odnést si pocit bezmoci a hrůzy nad nezměrným zlem nacistického režimu, zprostředkovaně zjistit, jaký byl všudypřítomný pach smrti v koncetračních táborech... Tíže, která na Vás padne po posledních řádkách, bude mluvit za vše.

Dufreigne dokáže zachytit něco, co je pro knihu velice důležité, nicméně autorům se v tomto ohledu kolikrát nedaří - mluvím o atmosféře. Nezáleží, jestli zrovna sedíte na zahradě, v letadle, v autobuse nebo ležíte v posteli. Tahle kniha je vstupenkou do Francie 17. století.

Podmanivá, mysteriosní, působivá - tak bych ji charakterizovala. Na Větrné hůrce je snad jediná knížka, u které jsem si přála, aby nikdy neskončila. Jednoduše moje nejmilejší.

Na tuhle knihu jsem se strašně těšila, ale nejspíš to přílišné očekávání zapříčinilo velké zklamání. Nenadchlo mě to, nevtáhlo do děje. Jedna "scéna" připomínala druhou, všechno šlo pořád dokolečka...

S touhle knihou mám trochu problém. Poprvé jsem ji četla - lépe řečeno musela číst - když mi bylo nějakých devět let. Jak já ji nenáviděla. Jakožto dítě nevinné a netknuté láskou k opačnému pohlaví jsem jí vlastně ani neměla šanci příliš porozumět a zřejmě v tom byl ten problém. Po letech jsem ji otevřela znovu. Nenávist z dětských let už vyprchala, a tak jsem s vervou začala číst první stránky. Týž den, kdy jsem knihu otevřela, jsem ji dočtenou zavřela. Nadšení se nekonalo. Ani zamyšlení, ke kterému u mě dochází po přečtení skoro každé knihy, se nedostavilo. Vzhledem k tomu, jak je tenká, se zvládne hodně rychle, ale pro mě má tahle kniha označení "NIC MOC". Třetí shledání s Petrem a Lucií neplánuji.