Nerada to říkám, ale nemůžu se ubránit hodnocení: "Nic moc." Nevím, co přesně za to může. Jestli moje očekávání nebo fakt, že důležitým momentům hereččina života není věnován takový prostor, jaký by člověk předpokládal. Na druhou stranu chápu, že o životě a smrti jediného dítěte a o dalších nešťastných věcech se mnoho mluvit nechce, aby se stará rána zbytečně neotvírala a rýpat do toho asi není zrovna košer...

Jane Austenová asi nikdy nezklame. Kniha zavání lehkostí, něhou a laskavostí pro autorku tolik typickou. A šťastný konec je bonus. Jen kdyby to tak bylo i v životě, že?

Kdysi dávno jsem přišla domů a byla touhle knihou nadšená. Rozhodla jsem se, že večer přečtu své tehdy devítileté sestře Slavíka a růži. Když říkám "dětem ji nečtěte", mluvím z vlastní zkušenosti. Nebo pokud chcete celou noc uklidňovat plačící dítě, tak... Dospělý se dojme, ví, že je to fikce. Odloží knížku, možná se zamyslí, a tím to hasne. Dítě ne. Pro něj je ten slavík skutečná živá postava, soucitná a dobrá, která obětovala svůj vlastní život, aby vznikla růže, která umožní lásku mezi dvěma mladými lidmi. Dítě je dítě. Jeho to nedojme, protože se ještě pořádně dojímat v pravém slova smyslu vlastně neumí. Překvapí ho to, ohromí, pobouří a nakonec rozpláče. To pak musí přijít dobrá víla s kouzelným proutkem, která se nad slavíčkem ustrne a oživí ho. Pak teprve dítě usne s klidným vědomím, že chudáček slavíček na svou dobrotu nedoplatil, že je živ a zdráv, a jestli neumřel, tak tam někde lítá dodnes...

Strhující... Vážně strhující... Kniha, která si mě jednoduše podmanila. Čím to? Nejspíš proto, že má v sobě sílu, nepřikrášlenou, opravdovou sílu. Nejenže dokáže předat určitou emoci, ale donutí člověka zamyslet se nad osobami postav. A to si můžu říkat, jak chci, že neexistovaly. Ony totiž existují, skutečně žijí. Ještě teď nejsem schopná přemýšlet o ničem jiném, než o Robbiem, Cecilii, Briony a dalších.

Napadá mě jedno slovo: "MALÁTNOST". Začátek vypadal opravdu slibně, ale jak stránky postupovaly, byla jsem čím dál unavenější. Otevřeně se přiznávám, že jsem některé odstavce jen letmo proletěla, jinak bych se asi uzívala k smrti. Příliš dlouhé nicneříkající rozhovory mě neuvěřitelně nudily a jejich nepřehlédnutelná vyumělkovanost, až nepřirozenost, mě několikrát donutila dát oči v sloup. Také časté úniky do "mimosvěta" mi byly proti srsti... Ale tady to vidíte. Co člověk, to názor. Taková Juliet Barkerová se o knize nebála říct, že to byl "prostě nejlepší román o Brontëových, jaký kdy četla" a vzhledem k tomu, že je autorkou knihy Sestry Brontëovy: Život v dopisech, jistě na jejím postoji něco je. A než se úplně zamotám, chtěla bych říct: Přečtěte si tu knížku a sami uvidíte. :)

Tohle je přesně ten typ knihy, na kterou si každý musí názor utvořit sám (ne, že by ostatní nebyly). Něco mi říká, že jedni nesleví ze svého přesvědčení, že kniha je nudná, zatímco druzí jí budou přisuzovat nedocenitelné klady (a hloubka je jedním z nich). Já osobně tápu mezi těmito dvěma názory. Prakticky 200 stran jsem čekala na moment, kdy se příběh "rozjede", zbývajících sto už ale stálo za to... Pravdou ovšem zůstává, že jsem od ní čekala něco víc...

Začíst se v tomhle případě asi těžko bude činit někomu větší potíže... Pro mě je to příběh plný napětí, nečekaných zvratů, a co je možná nejdůležitější: kniha je sondou, upřímnou a nepřikrášlenou sondou do duše autistického chlapce.

Sanditon jsem si koupila před dvěma lety a vkládala jsem do něho velké naděje. Naneštěstí mě první kapitola odradila natolik, že jsem neměla chuť číst další řádky. Teď po dvou letech jsem po ní sáhla znovu. Nevím, jestli mě k tomu víc vedly vzpomínky na můj nedávný pobyt ve Velké Británii, nebo daleko prozaičtější důvod - totiž že jsem neměla co číst. V každém případě jsem tentokrát knihu dočetla do konce, a to s velkým gustem. Ať to zní jak chce, ze Sanditonu cítím slanou vůni moře, která mi tady u nás v Čechách tolik schází. U knih vždycky dám na atmosféru, a tahle ji má úžasnou - milou, něžnou a jemnou. Příběh se někomu může jevit zpočátku trochu rozvleklý, nicméně když člověk nikam nepospíchá a nechá se prostě a jen unášet, Sanditon si ho získá. Tak jako mě.

Sáhnu po ní vždycky, když mám chuť se zasmát. Jako bonus se navíc něco nového dozvím. A učit se vtipem? Kdo by odolal..? :)

Kdyby v sobě neměla zvláštní podmanivé kouzlo nostalgie, asi bych moc nepřemýšlela, a dala mnohem méně procent. Pravdou totiž je, že jsem se nesčetněkrát (a teď opravdu nepřeháním) přistihla, jak přeskakuji. Sečteno podtrženo je to kniha o jednom rozvodovém zřízení a motanicích, které okolo něj vznikaly. Bůh ví, třeba se k ní vrátím, až ze mě bude starší dáma, ale zatím nemám chuť ji otevřít znovu. Ovšem - jak už jsem naznačila na počátku - má tohle Galsworthyho dílko svoje krásné, světlé momenty. Např. popis lásky pana Pendyceho k jeho ženě, která už věkem sešla, byl čistý, opravdový a nezkažený, zároveň však naprosto jednoduchý bez jakékoli známky kýče nebo vyumělkovanosti...