S každou další knihou Pavla Chrastila ubývá vzpomínek na Jana Wericha a jeho rodinu, a přibývá vzpomínek na vlastní mládí a vlastní zážitky, což je trochu škoda, protože tuto knihu jsem si kupoval především kvůli Werichovi. Ne, že by autorovy vzpomínky a příběhy nebyly zajímavé, prostě tam chybí Werich. V autorově vypravěčském stylu a vůbec v jeho celkovému přístupu je velmi cítit vliv Jana Wericha. To co není o Werichovi, je jeho slabším odvarem v podobě Pavla Chrastila. (Promiňte mi časté užívání jména Jan Werich, v případě Jana Wericha prostě nemohu použít jakéhokoliv zástupného zájmena.)

S každou další knihou Pavla Chrastila ubývá vzpomínek na Jana Wericha a jeho rodinu, a přibývá vzpomínek na vlastní mládí a vlastní zážitky, což je trochu škoda, protože tuto knihu jsem si kupoval především kvůli Werichovi. Ne, že by autorovy vzpomínky a příběhy nebyly zajímavé, prostě tam chybí Werich. V autorově vypravěčském stylu a vůbec v jeho celkovému přístupu je velmi cítit vliv Jana Wericha. To co není o Werichovi, je jeho slabším odvarem v podobě Pavla Chrastila. (Promiňte mi časté užívání jména Jan Werich, v případě Jana Wericha prostě nemohu použít jakéhokoliv zástupného zájmena.)

Název: Vědomí konce a na přebalu zpustlý vagon na neméně zpustlé trati, který už nikam nepojede, vedle značka s nápisem Dead End. Tohle není lehké čtení už od pohledu. Jen co přečtete prvních pár stránek, je vám jasné že přebal knihy nebyl zvolen náhodně a že máte co dočinění s panem Autorem. Příběh je vyprávěn retrospektivně tak, že hlavní hrdina se ohlíží zpět za svým životem, hledá a pitvá, snaží se pochopit svou minulost, jenže má zásadní problém, a to je jeho vlastní paměť. Zjišťuje, že jeho vzpomínky jsou zkresleny proudem času a že jeho paměť si je přibarvuje, tak jak se jí hodí, a tak, aby neodporovaly momentální stavu jeho existence a jiná paměť neexistuje. On Barnes má všeobecné problémy s pamětí, a to nejen s pamětí jednotlivce, ale i s všeobecnou historickou pamětí, ani jedna z nich podle něho nemůže být objektivní. Prostřednictvím svých hrdinů říká, že historie jsou lži vítězů, nebo sebeklam poražených. Jinde tvrdí, cituji: "Historie je ona jistota v bodě, kde se stýká nedokonalost paměti s nedostatečností historických pramenů." Jeho hrdina se s vědomím konce snaží poznat sám sebe, jenže se mu nedaří najít ve svém životě nějaký smysl a na stará kolena zjišťuje, že ideály jeho mládí se rozplynuly, že prostě přežil svůj život. Barnesova kniha je protkána pochybnostmi o základních aspektech lidského života, o vnímání sebe sama. Vpodobě sebevraždy jeho kamaráda se zde setkáte s exitenciální filosofí, a to v nemalé dávce. Celkově je tato kniha dosti filosoficky zaměřená, ale to neznamená, že se nedá přečíst za jedno odpoledne, dá. Musím se přiznat, že některé pasáže jsem musel číst víckrát, abych je byl sto pochopit, a pokud bych měl odpovědět na otázku o čem to vlastně celé je a jakou to má pointu, a snad i díky konci, který je zcela otevřený, asi bych po dlouhém přemýšlení odpověděl zcela jednoduše: nevím, ale bylo to hezké.

Když odložíte Tolstého Vojnu a mír, pak je Dick Francis ideální oddechová literatura. Francise mám rád, ale tento žánr oddechové literatury vždy hodnotím maximálně čtyřmi hvězdami, takže zde je to vlastně maximum. Těžko se nějak rozepisovat o Francisově stylu a pointě díla, protože tohle je prostě dobrý detektivní příběh z dostihového prostředí.

Mež jsem se pustil do tohoto veledíla, už jsem měl přečteny některé Tolstého knihy, které se mi velmi líbily, a tak jsem k tomuto přistupoval zároveň s respektem i kladným očekáváním. Reskpekt k Tolstému zůstává, leč očekávání jsou zklamána. Zde je autorův styl především popisný, odtažitý, ovšem ten popis je na druhou stranu dokonalý. Chyběla mi tam rozvinutá psychologie postav, která by k činům odůvodnila pohnutky, a to způsobilo, že jsem si k jednotlivým postavám nedokázal vytvořit žádný vztah. Tolstého mám rád a mrzí mně, že jeho nejslavnější a největší dílo nebude patřit do mých oblíbených

Tato kniha je o Werichovi a jeho vztahu k jídle, a ono je jedno, že hlavním tématem je labužnictví, protože Werich byl hlavně labužníkem života a jídlo k němu patří. Jak dokázal mluvit na jevišti, tak i stůl mu byl prkny divadelními a pokrm tématem o němž dokázal moudře přednášet. A autor Pavel Chrastil měl štěstí, že mohl pár let pobývat s tímto moudrým klaunem a sám si toho byl velmi dobře vědom. Zde se těžko hodnotí autor knihy a jeho styl, protože zde to vůbec není podstatné, ikdyž výtky k tomuto nemám a myslím, že je to napsáno velice slušně na to, že je to jediné autorovo dílo, a to pouze za účelem zaznamenat pár let života Werichovi rodiny, a díky mu za to. Jo, a když pivíčko, tak jedině flaštičkové!

Jedno máme s autorem této knihy společné, a to nekritický obdiv k osobnosti Jana Wericha. Autor se tímto svým obdivem v knize netají, naopak se přiznává, že byl schopen udělat cokoliv, aby mohl být v přítomnosti tohoto moudrého klauna. Pojetí knihy mi vyhovuje, koupil jsem si jí proto, abych se dozvěděl něco o tom, jakým byl Werich člověkem, a to především v civilním životě, protože z jeho umělecké tvorby ho znám. Pavel Chrastil je zde v podstatě paparazzi, jež nahlíží do soukromého Werichova života, nikoliv v špatném smyslu tohoto slova, ale s respektem, úctou, obdivem a vděkem, že mohl být na chvíli součástí tohoto světa, zve čtenáře k Werichům domů. A díky mu za to, že si své zážitky a vzpomínky nenechal pouze pro sebe.

Kniha značně nostalgická, protkaná úvahami na všemožná témata. Ve vzpomínání na Prahu svého mládí dokáže Werich navodit takovou atmosféru, že toužíte žít v této době a v tomto městě, je to sice nemožné, ale Werichovo vyprávění to alespoň an chvilku dokáže. Nejzajímavější úvahou pak byla úvaha o židli. Napsat pár stránek o židli, zajímavě, poučně a zároveň vtipně, to je kumšt. Jak úvahy, tak vzpomínání na své mládí jsou v nádechu milé a příjemné atmosféry, styl vyprávění je lehký, samozřejmý, jazykově bohatý.
Tato útlá knížečka je malým klenotem v mé knihovně, lékem na splýn, jež dokáže zanechat lehký úsměv na tváři, pokladnicí klaunovy moudrosti.

Tato kniha je výborem autorových nebeletristických textů rozdělených do šesti tematických částí, v českém překladu však ochuzených o některé texty. Zde jsou komentáře k jednotlivým částem:

V esejích O Americe a američanech Steinbeck popisuje zrod a vývoj americké společnosti a kultury s náhledem jemu vlastním, a tím je střízlivý pohled člověka, jež se počítá mezi lidi obyčejné, a proto je tento pohled zprostředkovám jaksi od podlahy a vidí události v kontextech jednoduchých, v kontextech lidskkých vztahů a liddské povahy, nesnažíc se o žádné sociologické studie, je tento pohled velice neobvyklý, však o to více zajímavý.

Některé esje o americké společnosti Steinbeckovy doby jsou nadčasové a dokonce dnes se jeho předpovědi stávají palčivě aktuálními problémy nejen této společnosti.Jiný esej o americké půdě jen čiší autorovou láksou, pokorou a obdivem k přírodě, lze zde poznat steinbeckovo ekologické smýšlení na tu dobu zřejmě dosti neobvyklé.

V reportážích z války ve Vietnamu je Steinbeck reportérem citlivým, nezobrazujícím pouze strohou skutečnost, ale snažícím se zachytit atmosféru této války.

V kapitole angažovaný umělec jsou články, ze kterých je cítit autorovo sociální smýšlení a sympatie k nejchudším vrstvám společnosti a některé tyto články zřejmě daly vzniknout knihám Bitva a Hrozny hněvu.

Poslední kapitoly jsou z pohledu čtenářova asi nejdůležitější. Dozví se jaké pohnutky vedly autora k napsaání některých knih. Já si vždycky představoval, že za velkými díly jsou velké myšlenky a ctihodné pohnutky, jenže ty jsou často dost malicherné a prozaické. Jsou zde také okomentovány některá léta autorova života zpětně jím samým.¨

Celkově je tato kniha mezi jinými autorovými díly velice výjimečná, protože dává poznat autora jinak než z jeho beletristických děl, dozvíte se hodně o jeho osobnosti, názorech, pohledech na různá témata, především jak název napovídá, týkajících se ameriky. Toto je úplně jiný Steinbeck co se týče literárního žánru, avšak podle stylu nemůže být pochyb. Myslím si, že pro obdivovatele je tato kniha nesmírně cenná.

Na to, že jde skorem o učebnici, se čte docela dobře. Má však jedinou chybu a to, že je snad příliš stručná na to, jak široký má záběr (snad nejširší jaký může být - zabývá se vesmírem jako celkem). Ve své stručnosti se toho však snaží čtenáři podat co nejvíce, a to někdy brání plnému porozumění. Osobně bych ocenil více názornějších vysvětlení a vysvětlení všeobecně podrobnější, ale jsem si vědom, že takováto kniha mně na míru by musela mít o hodně více stran než je pouhých 181. Třeba to, co hledám, najdu v dalším Hawkingově dílu Vesmír v kostce.