Sice hezky napsaný, ale bohužel se nejedná o lidské přátele, nýbrž o květiny, tím pádem mi většina metafor či rozličných spojení uniklo a nemohl si tak básně v podstatě vůbec vychutnat. Osobně mám totiž problém poznat pampelišku od jedle... :-(

Když člověk pomine autorovu naivní představu o dopadu prohibice na společnost, tak se jedná o dost pravdivý popis účinků alkoholismu na člověka.

Jako studie sice podnětná, výklady rozličných protikacířských textů bezesporu zajímavé, avšak připadalo mi, že autorova argumentace se až příliš často opírá o slovíčka či spojení jako snad, možná či mohlo by se říct a málo o konkrétnější prameny a citace, nehledě na to, že občas hledá za texty záměr, který se mi z jím uvedeného příkladu zdál až příliš nejasný. Tím nechci říct, že nemůže mít pravdu, ale jeho důkazy zde stojí na příliš vratkých nohách a já radši v tématice kacířství zůstanu u Malcolma Lamberta.

Dlouhé, nudné, banální. To strašlivé tajemství, o kterém se celou dobu zmiňuje hlavní postava jako pomalu o konci světa, mi došlo už při čtení obsahu, bohužel kniha nemá žádný přesah, nic, co by ospravedlnilo tu dobu, kterou jsem jejím čtením strávil.

Na jednu stranu je vidět postupný vývoj jirousovi poetiky od mladistvých veršovánek plných vulgárních výrazů ( ovšem často velmi vtipných a ne vždy špatných!! ) až k jazykově a významově bohaté pozdní tvorbě znatelně ovlivněné křesťanskou vírou, na druhou stranu je ovšem taky viditelný rozdíl mezi básněmi například z labutích písní a o dost horšími verši třeba ze sbírky Magorova vanitas.

Bláznivý a absolutně dokonalá kniha, která mě po dlouhé době skutečně nadchla. Krásně šílená kniha, tryskající vtipem a obrazy všech barev a vůní, napsaná úžasně bohatým jazykem, snad jediný, k čemu ji dokážu přirovnat, je podobně působící krásný film Moulin Rouge. Ať žije kýč!! :-)

Kdyby se kniha jmenovala třeba "Vyjádření názoru pana Jodla na soukromý majetek a katolickou víru" či tak nějak, neřeknu ani popel, hlavně asi proto, že bych knihu nečetl. Mělo mě varovat už na zadní straně napsaný, že autor se vědomě zaměřuje na špatnou stránku dějinného působení církve, takový publikace většinou stojí za starou belu. Co si budeme povídat, církev toho napáchala za sou historii dost a dost, ale k tomu autor nemusí používat tak nechutně účelovou argumentaci, až jsem občas nevěřil vlastním očím. A co v kapitole o protibiblických postojích církve dělají ty neustálé narážky na pana Klause a jeho údajnou totalitní vládu, mi uniká, hlavně že teď vím, že podle pana Jodla je nejdokonalejší formou demokracie socialismus. :-(

Druhé setkání s knihou z edice Kulturní historie od nakladatelství Vyšehrad mě přesvědčilo, že zamýšleným cílovým čtenářem není člověk, který se o téma té dané knihy zajímá blíže, ale naopak laik tématu neznalý. Zatímco tak v případě náboženských poutí, o kterých jsem neměl příliš předchozích vědomostí, jsem si rozšířil obzory a něco nového se i dozvěděl, tentokrát bohužel ne a tak mi kromě připomenutí určitých aspektů středověkého myšlení četba nic nedala.

Hodně dlouhá reklama na transcendentální meditaci...

Čte se to sice příjemně, ale vzhledem k tématu knihy ( jak okolní události formují osobnost dítěte a determinují jeho budoucnost ) mi přišlo, že autorka pouze klouže po povrchu a nikdy se pořádně neodhodlá zajít dál. K tomu vypráví vlastně pozpátku a čtenář tak odhaluje motivy jednání mnoha postav vlastně až zpětně, což sice nemusí být špatné, avšak zde to nefunguje a osobně bych uvítal klasický lineární vyprávění. Je to prostě taková ideální kniha do vlaku či tramvaje.