Ať se snažím sebe víc, proletářská poezie Josefa Hory mi asi nikdy nebude blízká...

Tuto knihu jsem četla ve špatném věku, musím znova!

Báseň o kráse, bolesti a o čemsi ženském. Pastýřku vnímám trochu jako ženský protějšek Krysaře. Tyto postavy mají cosi společného - osamělé putování, bolest způsobená milovaným člověkem, symbolická zvířata jako doprovod, dítě, atd. Ačkoli bývá ženské spojované s temnotou a mužské se světlem, v těchto postavách je to opačně. Ale dost už této vykonstruované analogie. ;-)
V Pastýřce je důležitým prvkem i krajina, kterou pastýřka prochází. Je to krajina zčásti přímořská a zčásti horská, pastýřka putuje pod sekvojemi, lidská obydlí, na která naráží, jsou zemědělská stavení různého typu; lidé, na které naráží, jsou jako ty domky... Až na Onoria, španělského indiána, který se k ní dostane nejblíž; jemu vypráví svůj příběh, ale i jeho "opouští" a putuje dál na sever, k dubnu.

Bibliofilský zážitek ve všech rovinách kvůli kterému stojí za to posedět ve studovně. Vzácnost, vizuální a hmatová jedinečnost této sbírky připomínají "dávné časy", kdy nebylo umění reprodukovatelné a tudíž masové. Autor geniálně kombinuje nejen vně hranice slova ale i uvnitř, takže vznikají fascinující (neznámé a přitom z tradice vycházející) kontexty a významy. (I samy hranice slov jsou v této poezii poměrně neobvykle přilnavé a propustné.) V jeho básních se proplétá hořký sarkasmus s neobyčejnou všedností, romantikou a hnusem. Bolest a hra.

V první části knihy autor popisuje východisko sémantiky fikčních světů, a to logickou teorii možných světů: srovnává koncepce různých teoretiků. Potom rozebírá různé aspekty teorie fikčních světů především pomocí parafrází a citací Doležela (Heterocosmica), jeho pojetí pak srovnává s pojetími ostatních. Na závěr se snaží nabídnout možnosti použití teorie fikčních světů v obecnějším myšlení o literatuře, přičemž opět vychází hlavně z Doležela. Čtenáře, jenž četl Heterocosmicu, kniha neinformuje o ničem novém, nabízí ale náhledy na koncepce jiných autorů, jimiž jsou komentovány konkrétní problémy s. f. s., ke kterým se vyjadřuje Doležel. (Což je pochopitelné - kniha má v názvu slovo "úvod" a Doležel je největší autoritou v oblasti f. s.) Pro mě byla kniha užitečným připomenutím, shrnutím Doleželovy Heterocosmicy a komentářem k ní.

Nižší hodnocení, než si tahle kniha zaslouží, se odvíjí pouze od mého špatného rozpoložení pří četbě. Calvina z toho neviním.

Z toho, co jsem od Světlé četla, je v této knize asi nejvýraznější vykonstruovanost zápletky, za kterou by se nemusela stydět jihoamerická telenovala. Ale negativní pocity postav byly popsány moc hezky. Ženy v tomto díle (stejně jako ve Vesnickém románu) jsou opravdu chorobné a šílené. Až bych je tipovala na predekadentky. Akorát ten smířlivý konec tu "dekadenci" trochu oslabuje.

Nejsem jistá, jestli zdejší je zdejší anotace obstojná. Nebudu se zaobírat tím, že poezie není deník. To už bych se příliš opakovala. Jde mi spíš o tu charakteristiku ročních období. Opravdu znamená zima smrt? Vždyť letmo se smrt objevuje už v jarním oddílu a hned první báseň oddílu letního je o smrti. Ono není úplně zcestné psát, že jaro znamená mládí, atd. Tady se Neruda od konvencí moc neodklonil, ale podle mě je důležité zmínt, že tato období roku i života jsou nahlížena z pozice starce očekávajícího smrt, do níž je lyrický subjekt stylizován.

Na počátku jarního oddílu je zřetelný motiv roztávání stařeckého cynismu, později se k němu přidává reflexe dívčího mládí, dívčích lásek, lásek k mladým dívkám (to vrcholí v oddílu letním, kde je ale do kontrastu k lásce k mladým dívkám postaveno stáří a smrt - ale to nemusí být nutně nijak depresivní: například báseň XI. je vysloveně hravá).
Některé básně (hlavně ty, jež se týkají spíše přírody) jsou založené na rozvíjení jedné personifikace. Například báseň VI. Letní, nebo úvodní básně k oddílu Podzimní a Zimní.
(I. podzimní báseň svým hravým vyzněním a způsobem přiřknutí lidských vlastností přírodním dějům připomíná lidovou pohádku.)

Už jsem zmínila motiv smrti, který prostupuje celou sbírkou. Nabízí se možnost, že smrt přijde v poslední básni, ale i tam je pouze zmíněná a očekávaná. Ani tady nepřichází. Toto zmařené očekávání (spíše lyrického subjektu než čtenáře) je tečkou, která přidává intenzitu nahořklému vyznění sbírky a zároveň, protože nezakončuje zimu smrtí, naznačuje nevyhnutelnou cykličnost.

90 nejtrapnějších stripů, jaké jsem kdy četla - nezadají si ani s humorem mých spolužáků z gymplu.
10% dávám za první a poslední věty.