"Tak odešel krysař a ostatní z Hameln; není však jisto, došli-li do země sedmihradské."

Ani po šesti letech uplynulých od doby, kdy jsem četla Krysaře poprvé, nemám pocit, že bych ho přecenila vysokým hodnocením. Díky druhému (a pozdějšímu) čtení jsem si všimla prvků, které mi tehdy unikaly. Dřív jsem měla pocit, že "protihráčem" krysaře je magister Faustus, teď jsem si uvědomila, že je jen epizodní postavičkou a skutečným protikladem, protihráčem a zároveň paralelou krysaře je Sepp Jörgen. Faustus podle mého názoru funguje jako odlišení krysařovy jinakosti. Není to jen "krysař-odlišný-od měšťácké-společnosti", ale i "krysař-odlišný-od-adepta-okultních-nauk". Nebo je krysař právě tím skutečným "mágem" a Faustus je zde stejný měšťák jako konšelé? A jak je to s tou iluzí? Faustovou magií krysař očarován není, ale sen o zemi semihradské jej vrhne do propasti. Nebo to není pohádka o sedmihradské zemi, ale touha setkat se s Agnes? Zajímavé je, že Agnes byla jediná, která neslyšela krysařovu píseň (ačkoli na začátku vyslovila přání, aby krysař hrál plným dechem). Právě tohle ji, podle mě, odlišuje od všech ostatních postav...

V této knize mě baví se nimrat. :-)

Zkuste to číst jako román. ;-) Vždyť ta stylizace tam je tak zřetelná.

Myslím, že ke čtení této knihy se docela hodí slavný citát profesora Bílka: "Když v básni čteme >Můj bratr dooral a vypřáh koně< neznamená to, že měl Toman bratra zemědělce."

/Četla jsem vydání z roku 1995 v nakladatelství TORST/

a náhle vykřikl: "Chval duše boha!
Mně zdá se, hochu, že ti schází noha!"

...

Tak na wikipedii jsem se právě dočetla, že tato kniha je mj. o problémech lesbické lásky. :-) Zapomeňte na to. Motiv lesbické lásky je pouze v jedné povídce a není to, co tu lásku činí "divnou". Tím je spíš fixovanost na iluzi (sen o milovaném muži, nenarozeném dítěti, návratu mrtvé milenky, atd...). Tohle ulpívání je charakteristickým rysem většiny povídek. Mnohé postavy nejsou schopny žít pro nic jiného než pro "objekt" své touhy, dostávají se až za hranice šílenství a ničí sebe i okolí. Všechny povídky mají v hlavním čase vyprávení vypravěčku ženské postavy. Ten čas zmiňuji proto, že se v povídkách většinou vrství různé vyprávěcí roviny. Vypravěčky jednotlivých povídek mají většinou příležitost slyšet nebo číst něčí příběh. Jich samotných se zpravidla netýká a samy "svůj" vlastní příběh nemají. Četla jsem vydání z roku 1909.

Tahle knížka by se měla jmenovat: Jak by Umberto psal diplomovou práci. ;-) Kdyby mě na každé stránce nepronásledoval pocit "tohle mě čeká taky?!", tak bych si užívala "vtípky" a badatelské nadšení.

Strhávám procenta hodnocení za občasnou nesrozumitelnost, ale nestrhávám jich tolik, protože i nerozumět Březinovi je krásné;-)
Ale toto je geniální:

Van studený smrti dech' záclonu stínů v okna mé duše,
modlitba rozjímavé samoty útrpně stiskla mi ruku:
neboť mých vzpomínek řasnaté závoje černé
jsou měkkým ložem, kde pro vždy vtiskla se forma
tvého mrtvého těla.

Vyšehrad zobrazený jako pozlacený palác, v něm stojí lehce prostoduchý kníže Václav a pozoruje hvězdy. V posvátných hajích planou ohně a počínají se slavnosti boha Svantovíta. Tak začíná trochu zvláštní zpracování příběhu o svatém Václavovi. Zpočátku na mě kniha působila jako za vlasy přitažená fantasy, ale měla bych být shovívavější k prvním pokusům o prózu v češtině. Význam této knihy vidím v předvedení použití historické látky na počátku 19. století a také v přidání další literární vrstvy ke slovanské mytologii. Její současná podoba je totiž velice ovlivněna literturou 19. století. Čtenářský zážitek se rovnal utrpení, ale nebýt prvních pokusů, nebyla by novější literatura, která mě tak rozmazlila.

A já myslela, že v Guvernantce je ústřední postavou (i) Antonie Rajská. :-) Ts ts ts. Jinak je to výborný román a právě Guvernantku jsem si z těch 4 knih oblíbila nejvíc. Líbí se mi, jak je tam reflektováno postavení ženy v 19. století, a že z postavy NO, která je ve školách představována spolu s ostatními jako "polobůh" .-), je "setřen nános mýtu". :-) V Komandantovi si zase cením schizofrenního střídaní vyprávění. Hezky dokresluje duševní stav hrdiny.

Rozhodně doporučuji i pro "ne-bohemisty".

Tuhle knížku jsem četla tak trochu pro srovnání - holka mého věku ale v jiné době. (->Jsem ráda, že žiju teď. ) Jinak je to výborně čtivá knížka. Místy vtipná, ale tak nějak hořce.

Tolik jsem se u toho nebála, ale bavilo mě to. Líbí se mi jeho styl psaní ;-)