Krásnohorská v této sbírce konstruuje děsivý prostor české krajiny, která je obehnána hradbou hor. Hory chrání Čechy před vpádem cizosti, německosti, ale také brání Čechům, aby se dostali ven - a tato nemožnost úniku není hodnocena negativně. Dokonce se lyrický subjekt podivuje letícímu ptáku, že se nezastaví a hory přelétá. Jediný povolený pohyb je vertikální, popř. směrem k hradbám, kde se mají lidé zastavit a bránit zem. V kontextu poezie psané ženami v 19. století (tedy převážně něžné lyriky) zaujme i militantně vlastenecká tendence sbírky. Ke konci jsou apostrofována města v jižních Čechách, která jsou propojena s Prahou díky Vltavě, která jimi protéká.
"Hoj ty řeko vlnitá,
větrům křídla rychle sejmi,
leť, kde Praha věžitá,
k hradu královskému spěj mi."

K anotaci: "Bývalý hrobař Kahuda se nezapře v morbidně jásavé prozaické skladbě, která není ani novelou, ani románem, ale je potokem, řekou až deltou slov. Nelze číst řádným, ukázněným způsobem od začátku do konce, zato lze otevřít kdekoli a chvíli se nechat těšit."

Kdo mele, že to nejde číst od začátku do konce? Kdo mele, že to je knížka, kterou se má člověk těšit? Možná kdyby to četl autor anotace od začátku do konce, potěšení by ustoupilo silnému znepokojení.

První polovina skvělá - výborná odpověď venkovské próze, druhá horší. Nikoli kvůli tématu, ale kvůli ubývající napínavosti. Děj je roztříštěn, dívka už je vlastně vysvobozená a ohrožení jejího života, dařící se agitace, milostná vzplanutí už nemají takovou vypravěcí sílu, jako boj o vlastní svobodu. Kniha měla skončit hrdinčiným útěkem od rodiny, takže vlastně nezáleží na tom, jestli skutečně skončí smrtí (první verze textu) nebo uzdravením (po roce 48. upraveno s nadějí v lepší zítřky).

K ideologické stránce díla: Kdyby autor neprohlašoval, že jeho dílo má být proticírkevní propagandou, ani bych si toho nevšimla. Ne že by tam tyto postoje nebyly zdůrazňovány, ale kritika církve je tak pěkně zakomponovaná ve fikčním světě a funkční v příběhu, že to nijak neruší a osobně mě to nijak neuráží: těch, co věří, se to příliš nedotkne, a ti, kteří si myslí, že ví, budou akorát utvrzeni ve svých názorech. Síla příběhu a charakterů může inspirovat čtenáře každého vyznání. Nutnost jednat by měla naléhat na všechny a v knize tento tlak nechybí.

Kdybych na tohle narazila v 16, prchla bych z dosahu a dala se na šamanismus.

Ne že by to nebylo pěkně napsané a kdesi cosi, ale opakuje se...

Poměrně humorná modernistická próza...

Smějte se mi, moji milí intelektuálové, ale mě to tak příjemně bavilo! ;-)

Je hříšný večer, večer mdlý,
u nás se nikdo nemodlí.