K čertu s ohlasovou poezií porád!

Trochu zklamání. Čekala jsem nějaké parádní interpretace a přesahy a ona je to spíš taková historie kultury pro nadšené gymnazisty.

Prebřezinovské verbální peklo.

Hodnotím pouze část psanou česky.

Příjemně temné překvapení.

Zatím to nejslabší, co jsem od Světlé četla.

Proti odbornosti textu nemám námitek. Jsem příliš malý pívo, abych tento aspekt mohla hodnotit. Z důvodu toho, že mi nenarostla lingvistická noha, se mi zdál tento text nezáživný a literární noha podobné texty tráví nerada. Doporučuji nadšeným lingvistům a ještě více těm, co tuto knihu nemusí číst k obávané zkoušce.

Kniha se skládá ze tří částí. První se jmenuje Deník Augustiny. Útržky z deníku Augustiny, vypravěččiny kamarádky z dětství, jsou konfrontovány se vzpomínkami vypravěčky Milady. Ta je v čase vyprávění starší a má proto odstup. Přesto jsou ale některé vzpomínky plné čerstvých dojmů - jako by se pomocí asociací vnořila hlouběji do minulosti. Hlavním obsahem vzpomínek je láska Milady a Augustiny k jejich učitelce Alžbětě.

Druhá část knihy se jmenuje Deník Alžběty - tentokrát starší Milada komentuje deník Alžběty, který jí byl poskytnut, aby mohla napsat román o Alžbětině matce. Román, který si poručila Alžběta. Mezi oběma ženami se rozehrává lživá hra: Alžběta zdánlivě podporuje Miladu, aby tak získala památku na svou matku; Milada předstírá zájem psát román o Alžbětině matce, aby získala lásku Alžběty. Dětská láska ustupuje díky zjištění, že Alžběta, jejíž psaní je vlastně prázdný shluk frází, je ve skutečnosti nezajímavou, povrchní osobností. Láska k opravdové literatuře je zřejmě silnější... ;-)

Poslední část, Amor a Psyché, román v románě, jehož náznaky probublávaly už v prvních částech, je Miladin pokus napsat román o Alžbětině matce. Ale nečekejme vložený příběh do jiného. I tato "próza" je víc komentující než vyprávějící. Postavy jsou loutky, se kterými autorka-vypravěčka manipuluje, reflektuje to, uvažuje o psaní, o tom, co znamená být spisovatelem, o rozdílech mezi ženským a mužským psaním. V poslední kapitole se přítomnost vyprávačky protne s mýtem Amora a Psyché a na scénu vstoupí jako postavy metatextové pojmy. ;-)

Kniha, sice v menší míře než První písmena, mate čtenáře. Vypravěčka označuje několik postav A. a občas je nedůsledně rozlišuje, příběh postav, které byly zmíněny v první části, se odvypráví v části poslední. Častým motivem je převlek, oblek, slupka - jednou dokonce „metatextově“ reflektovaný vypravěčkou. Otázkou je, zda se pod tou slupkou někdo skrývá, nebo jestli síla převleku tak silná, že může existovat sám za sebe... jako třeba obleky do tanečních Augustinina bratra. S tím se nutně pojí „hry na něco“, jaké hrály Milada s Augustina v domě Augustiny, a jaké hraje Milada se sebou i postavami románu/ů. Dalším důležitým motivem jsou věci, které někdy žijí vlastním životem, obvykle staré a stárnoucí věci, dávné artefakty. Postavy bývají někdy charakterizovány metonymicky nebo pomocí oblečení, čímž je zdůrazněna jejich loutkovitost i důležitost „slupky“. Nejen reflexí samotného psaní a úvahami o literatuře je v knize zdůrazňována problematika umění (fikce) a života, ale i začleňováním divadla do vyprávění (hra na něco!), poezie do struktury textu; obrazy a jejich příběhy.

Ačkoli si autorka pohrává s motivy románu z měšťanské/měšťácké společnosti, způsob, jakým to dělá, je od tohoto typu kultury na hony vzdálen. Ovlivněna byla Joycem, Proustem, Woolfovou a snažila se jejich postupy psaní přenést i do české kultury. Protože po roce 1948 emigrovala byla z ní bohužel sama vymazána a své místo v ní nachází až v současnosti.

U této knihy se nějaká extense popisuje opravdu těžko. Forma si vynucuje pozornost svou neobvyklostí a neprostupností. V hlavní roli je psaní a drobné figurky (neboli „lidé“ jevící se z perspektivy dětství). Časy figurek a prostory, kde se odehrávají jejich životy, se prolínají jako barvy v kouli z modelíny, která je v neustálém procesu žmoulání, ale barvy se v ní nikdy nespojí v nahnědlou šeď. V knize je zřídka použita interpunkce, mnohá slova či slovní spojení tvoří mosty mezi „větami“, přičemž v kontextu slov zleva i zprava nabývají odlišných významů. Kniha rozhodně nepatří mezi četbu na dlouhé zimní večery pod dekou a s šálkem čokolády, svou formou čtenáře znepokojuje, nepodává mu pomocnou ruku, nechává jej tápat v situacích a mezi postavami, ve světě, kde místo logiky a kauzálnosti vládne asociace a mlhavá vzpomínka z dětství.

Srovnání manifestu s životopisem autorky je přesmutné. A trochu smutná je i nutnost obhajovat mírumilovnost feminismu v doslovu překladatelky (české spisovatelky Alexandry Berkové). Inteligentní a poučený čtenář si snad sám uvědomí, do jaké míry se dá text, který připomíná vytrysknutí dlouho dozrávajícího vředu, brát "vážně". (A pro ostatní by mělo být na obálce varování;-)