Proč čtu Browna, když se mi před lety, po přečtení všech 4 románů po sobě, znechutil? Když mi vadí jeho styl ála Ztraceni, kdy se jen nabalují otázky a odpovědi pak nestojí za dlouhé čekání? Rozčilují mě logické chyby, v tomto případě jedna dost podstatná (jak se sakra CIA dostala k tomu videu??) a přitom na ní stojí ¾ děje?
Stydím se, ale přiznávám, že je to relax. Odložila jsem kvalitní román, abych mohla číst tenhle brak a nemohla jsem se od něj odtrhnout. A to přesto, že hlavní záporák je opět přehnaně dramatický, hlavní hrdina opět zázračně zachráněn před jistou smrtí a hlavní poškozený si pak vesele běhá po městě bez ruky a ukazuje nejtajnější superstřežené tajemství, aby měl čtenář pocit, že se dozví, o co tam vlastně celou dobu sakra šlo. Ačkoli tentokrát dostane jen hromadu filozofického povídání. No zkrátka - logické to není, ale akce a tajemných propleteností spousta, a unavená mysl si pěkně odpočine.

Asi tak, odpočinková holčičí četba, paperback přesně do kabelky :-)

Nechápu, proč mají české verze knih Marian Keyes tak odporné obálky, jak nějaká laciná červená knihovna. Je to celkem inteligentní a zábavné dámské čtení, ale kdybych neznala anglický originál, nikdy bych po nich nesáhla.

Už je to nějaký pátek co jsem ji četla, ale pamatuji se, že jsem si asi do poloviny knížky myslela, že je to jen další obyčejný ženský román o opuštěné chudince...

Mám ráda ostatní Clavellovy knihy, proto jsem si pořídila i, na něj netypicky tenkého, Krále krysu. Netušila jsem, že si na vlastní kůži prožil takto hrozný koncentrák, protože o Japoncích a jejich mentalitě píše velmi empaticky a často i obdivně.
S útrapami se vypořádává s grácií, až konec knihy velmi připomene Motýlka a jeho realistická líčení ze stejného prostředí.

Ovšem psí guláš byl teda hodně ostrý... Nechápu, jak lidé po všech těch zkušenost můžou dál vést války.

Opět úžasně čtivá knížka, přímo navazující na druhý díl, ale dle mého soudu lepší. Naplní se osudy všech postav z předešlého dílu - padouši velmi efektně potrestáni, pomsta vykonána. Je velmi těžké se od příběhu odtrhnout, jak mistrně je spleten dohromady:-)

Ano, realistická fantasy je naprosto výstižné pojmenování. Žádný pozvolný úvod, čtenář je hozen do světa se spoustou zemí, panovníků, poradců a jejich propletených vztahů, aliancí, nepřátelství, pletich...přiznám se, že od setkání mágů jsem nevěděla kdo je kdo, natož kdo s kým a proti komu :-) Ale to není chyba knížky.

Dle mého názoru Katedrála moře vypadá, jako by Španělé chtěli mít své Pilíře země, jen se jim to tolik nepovedlo. Kniha vychází z některých skutečných historických událostí, hlavní hrdinové jsou samozřejmě smyšlení.
Protože román popisuje asi 65 let, není mu 500 stran dost a události, jednotlivé postavy a jejich motivace jsou často popsány zkratkovitě a zevrubně. Některé pasáže a myšlenky nebyly špatné, ale celkově mě knížka nedokázala moc vtáhnout do děje.

Škola noci kupodivu není špatná, přijemně mě překvapila. Má víc z Harryho Pottera – hlavní hrdina se znakem na čele a schopnostmi většími než ostatní spolužáci, než ze Stmívání – krásní, inteligentní, silní, úspěšní a bohatí upíři.
Rozhodně bych šestnáctileté puberťačce dala tuhle knížku než Stmívání, protože Zoey je normálně uvažující, rychle a inteligentně(!) jednající holka, co to má v hlavě srovnané. Neutápí s rozborech vlastního nitra, má kamarády kteří za ní stojí a nemagoří kvůli jednomu chlapovi.
Z těchto důvodů se asi těžko stane takovým bestsellerem jako Stmívání, protože je to prostě normální, oddechová četba, možná i trošku výchovná – drogy nejsou cool, jeden kamarád je homosexuál a s pestrým sexuálním životem žijou jen lehké barbinoidní roztleskávačky. Jo, přiznám se, líbilo se mi to:-)

Výborná kniha, pokukuji díky ní po dalších Clavelových dílech. Moc se mi líbil popis japonského způsobu myšlení, zajímalo by mě, jak moc byl pravdivý. Knížka mohla klidně pokračovat dalších pár set stránek.