Dílo jsem pouze četl, neviděl zahrané, ale po přečtení Plešaté zpěvačky jsem jemně zaskočený a překvapený tou nudou. Možná se k tomu časem vrátím a dorazí ke mě Godot poznání a pochopení.

Označení 'morální thriller' rozhodně sedí. Ne že bych se bál otočit stránku, ale takové zvláštní napětí tam bylo. Po Cestě jsem byl dost překvapený akčností, která je ale pořád dost úsporná. Dobro a zlo a jateční pistole. A dýmějový mor. Výborná knížka.

Právě tahle knížka mi ukázala Cormaca, což je možná škoda, protože toto je jeho vrchol s atypickým necormacovským vyústěním. Minimalistické, prakticky bez kulis, bez postav, bez světa a jak už to tak Cormac píše - bez uvozovek. Bez jídla, rozhovorů, teplé vody a tak. Jakkoliv vymyšlená katastrofa se stala, tak ve světě po této katastrofě je vše naprosto reálné, sci-fi to není ani náhodou. Ačkoliv je to vlastně pořád jenom cesta, nikde se neopakuje, pořád překvapuje. Rozhodně budete mít kolem sebe kupu známých, kteří to nazvou nihilistickým svinstvem, které se nedá číst. Já už to vlastně ani nedoporučuju, ale pokud máte zájem a chuť, směle do toho.

Parádně napsáno. Píše naprosto 'o ničem', dějové zvraty jsou jen malé vlnky na moři. Já se jen nechal unášet tím jeho světem a všechno mu věřil, i když jsem rozhodně nechápal všechny technické popisy nových vynálezů. Toto doporučuji i lidem, kteří normálně sci-fi nečtou.

Ještě před Koncem civilizace a 1984 tady bylo 'My', oproti později vydaným knihám trochu archaické a více sci-fiózí, jakoby snad Zamjatin nevěřil, že by se všechno mohlo až tak zvrtnout. Ale i tak je svět naprosto neobyvatelné místo, navíc se vše ještě zhoršuje jak postupuje čas a strany.. Huxley možná odvodil Divocha z této knihy, nebo možná jen nechtě použil stejný námět, ale My se mi líbí snad i o něco víc než jeho Konec civilizace. 1984 je ovšem král.

Dal jsem tomu jasných 100, ale po přečtení Zamjatina a jeho knížky 'My' jsem trochu na rozpacích. My vyšlo dříve a jako takové je to velmi velmi novátorské. Na promyšleného Orwella to nemá (ten měl i výhodu aktivního pozorování vývoje ve světě), ale jako varující knížka v podstatě supluje Huxleyho. Ten má skvělého Divocha, o tom žádná. Rovněž 'hlavní představený režimu' se svou rolí jakéhosi trpitele v čele je výborný. Sto tam zůstane, ale Zamjatina doporučuju pro porovnání, srovnání.

Velmi dobře napsané, námět, 'děj' i forma. Hlavní postava! Závěr! Jeden z nejvypilovanějších co znám. Kafkovský román jako vyšitý, a přitom to nebyla kopie Kafky. Velmi dobré. Když to porovnám s relativně podobným námětem u nám časově bližší knihy 'Veronika se rozhodla zemřít'...

Ano. Snad jen dodám, že po přečtení této knihy jsem měl problém číst něco jiného, 'normálně' napsaného. Paráda.

Jeden ze dvou nejvetších norských spisovatelů proslul právě tímto Hladem. Ve své době to musel být rozhodně šok, ale v dnešní době, kde se vyskytují i dobrovolné hladovky, je to trochu 'sci-fi'. Forma skvělá, výplody hlavního hrdiny jsou bláznivé, jeho chování je někdy až příliš bláznivé. Jenže v tom je právě ten zádrhel - ono nejde o nic, než o ten hlad.. I tak knížka zajimavá, pasáž s obživlým vymyšleným slovem bez nějakého významu byla fantastická, ovšem já se u toho mimo jiné i dost nudil..

Ano jistě, život je krátký a žijme naplno proboha, jinak jako co když to srdce selže zrovna zítra? Nebo to aneurysma v hlavě bla bla bla. Zkusil jsem Coelha, jelikož v knihkupectví je ho ohromné množství, zkusil jsem tuhle knížku, jelikož měla zajímavý název, ovšem název je asi to jediné zajímavé. Zhruba po pěti stranách v sanatoriu je jasné, jak to skončí. V půlce jsem měl chuť zahodit tu knížku a nikdy jí nedočíst, ale Coelha čte spousta lidí, tak jsem mu dal šanci - a co se nestane? Velké finále (rozuměj posledních 10 stran) se zabývá minulostí postavy, která doteď jen idiotsky stála u klavíru. No tak to jsem ohromen. Zároveň jsem si všiml toho jednotného vědomí postav - Veronika mluví o rozvodu rodičů, střih, pohled na matku s doktorem - a jedna z prvních vět matky je právě o tom rozvodu! Nebo to okouzlení všech zúčastněných sochou. Asi jako kdyby se všechny postavy z londýnských knih zaměřovaly na Tower. Podle hodnocení bych řekl, že Coelho je přesně takový, jaký byl v téhle knížce, a hraje to asi na osudovost života? No hrůza. Dávám 20%, protože si dokážu představit i něco lehce horšího. Ale to by se tam museli vyskytovat koně, nenaplněná láska, hrdost dospívající holky a nakonec vítězný závod, nebo třeba svatba.