Existenciální jižanská prvotina Percyho, která vyhrála cenu National Book Award. Již v záhlaví se cituje Kierkegaard, čili je jasné, že hrdina neví co se sebou. Fajn sarkastické narážky ('No podívejme, kdo to k nám přijel', řekne a nepodívá se.), nebo slogany (Bůh je nevěřící). Bohužel v druhé půlce nevím, o co autorovi jde. Chce být komorní, tak proč posílá hlavního hrdinu někam na cesty? A proč ho nechá najednou dělat velká rozhodnutí, když byl doteď neschopný se s někým vůbec bavit? Dávám 80%, protože 60% mi přijde až moc ošklivé.

Na škole jsme autora z nějakého důvodu neprobírali, toto je ovšem fantastické.

Evelyn je frajer. Sólokapr má sice trochu pomalejší rojezd, ale je plný absurdního humoru a má dokonce netragické zakončení. Jako uklidnění po něčem náročnějším rozhodně ano.

Když čtu nějakého Cormaca, vždycky si říkám, že to je strašné prase, protože to jak vdee postavy dějem, nebo je pro jistotu hned odpravuje na věčnost, to je prostě hnus. Například část děje s vlčicí. Jenže stějně se pak přistihnu u jiných knížek, kde mi právě tahle tragičnost chybí. (Zároveň jeho nepoužívání uvozovek a velké šetření čárkama dělá jeho čtení dost specifické - špatně se začíná jak jeho, tak následující knížka, která je napsaná už 'normálně'). Cesta to sice není, ale je to Cormac, tedy ano.

Knihu jsem poprvé četl v sedmnácti a tehdy jsem žasnul nad tím, co se dá napsat v šestnácti. Jistě, není tam v podstatě žádné souvětí, ale to není ani v McCarthyho Cestě, a stejně zvládne říct každou podrobnost. Dnes žasnu nad tou typickou jižansky vedenou stavbou děje a postav. Děj, který se drží jen hlavní postavy, nálada, která se systematicky zhoršuje a jasný významový rozdíl mezi vírou a morálkou.

Vynikající. Spolužačka byla velmi dotčená 'vulgaritou' obsaženou v utahování si z hlavní postavy. Já tam místo vulgarity vidím záměr, vysmávání se sobě, své matce, svým vztahům, nepovedeným pokusům něco vydat ale hlavně světu. Vynikající, jak se všechny ty příběhy nakonec spojí. A vše to začalo jedním nepovedeným couváním v autě..

Kdyby se knížky četly kvůli nahlédnutí do něčí mysli, bylo by čtení velmi perverzní. Nemám rád knížky naprosto odvozené od života autora (použití zážitků ve stylu Hlavy XXII mi ale nevadí, autor použil svůj základ, a poté přimýšlel). Zatímco češtinářka hovořila o klenotu, já dost trpěl tou nudou, která byla zcela pochopitelná, protože ta holka se tam taky jenom nudila, že jo. Opravdu zajímavé bylo jen jakési vzhlížení k angličanům, ke konci války v roce 43.. 20%

Váhám mezi 60 či 80 procenty. Jako plus bych označil celkem jasné vymezení postav z toho velkého množství celkových žijících na ostrově a následné popisování mrňousů, kteří nijak nezavazeli ději. Také postupná gradace a svým způsobem kruté ukončení má sílu. Jenže vedle toho postavím všeobecné špatné chování k Čuňasovi, které se velmi rychle změní v obdiv, to stejné platí i o chování Jacka. Zároveň jsem se nudil u popisu obludy.
Dávám slabých 80%, protože pořád to je přece jenom dobrá knížka. Škoda jen, že ji autor nezkrátil na povídku, nebo naopak neprodloužil a neponechal víc prostoru přerodu postav.