Knihu, jako první od pana Simmela, jsem si půjčil na základě velmi kladných hodnocení čtenářů jak zde, tak i v databázi knih. A proto zřejmě bylo mé zklamání o to větší. Už jenom styl, kdy hrdina románu jako ten román píše, mi byl těžko přijatelný. A pokud mělo jít o milostný příběh, tak se mi jevil jako velmi naivní a násilně vykonstruovaný. A proto jediné co mně zaujalo, bylo velmi dobré vykreslení situace v Německu 15 let po válce a vztah mladých lidí k nacistické minulosti svých rodičů a vlasti. A jen proto dám víc než 50%. Bohužel jsem nenašel vůbec nic kladného ani na hlavních hrdinech a tak neměl důvod jejich (ostatně velmi naivní a neupřimné) lásce věřit a cítit s nimi. A když se to doplní o několik duševních kreatur a slabochů, nevím kde bych našel nějakou myšlenku a tedy důvod (kromě výše zmíněného) proč jsem to vůbec četl. Asi budu mít problém přimět se otevřít další knihu pana Simmela. Kecám, čtrnáct dní po dočtení otevírám „Nemusí být vždycky kaviár“ – poslední šance?

Je úplně neuvěřitelné jak mohlo malé dítě přežít samo,bez domova,bez jakékoli pomoci v takových podmínkách. A o nic příjemnější život tuto mladou ženu nečeká ani později.
Netuším, kde mohla tato žena čerpat sílu, když ji po ztrátě rodičů a sourozenců čeká místo nástupu do školy několik let toulání po Litvě a Bělorusku včetně několikerého znásilnění, pak následuje dětský nápravný tábor,vězení a další pracovní tábor,teď už pro dospělé. A ani život nenáviděné Němky-fašistky v Sovětském svaze jí moc útěchy nepřinese. Osobně bych přivítal, kdyby se kniha věnovala víc a podrobněji období dětství a potulného života, ale tyto vzpomínky jsou asi hluboce zasuty v paměti ne-li zcela ztraceny. Myslím,že život v pracovních táborech lépe popisují jiné knihy. Třeba „Jaká je cena života.“. Přesto ale tuhle knihu člověk z hlavy jen tak nedostane.

Tak tohle opravdu není můj šálek kávy. Po několika velmi čtivých knihách jsem chtěl sáhnout po něčem k zamyšlení. Na základě hodnocení a komentářů v "Databazeknih" a "Knihi" jsem si vybral tuhle,ale čekal jsem od ní mnohem víc. Jak stránky ubývaly (velmi pomalu) stále jsem čekal na nějakou myšlenku, ale celé se to neslo v duchu takového večerního bilancování uplynulého dne nebo dnů,co mi běží hlavou když nemohu usnout. Jenom velmi,velmi, opravdu velmi rozvláčného a zaměřeného na banality. Vždyť jenom pohřeb je popsán na čtrnácti stránkách. Mnohé myšlenky se mnohokrát opakují, autor je popisuje novými a novými obraty, ale… i Karel Čapek tohle používá,jenže nějak zdařileji. Není mi dáno přečíst si knihu v originále, tam to snad vyzní lépe. Kdo ví? Celá kniha je postavena na dvou smrtích, ale tak nepravděpodobně propojených, vše na mně působí tak vykonstruovaně, akademicky. Velmi pomalu jsem se tou nudou a bezobsažností prokousával ke konci. Nerad utíkám od započatého díla, tak jsem to dočetl, doufajíce v zajímavý či překvapivý konec, ale i když překvapivý, nevybočil. Nezlobte se pane Maríasi, ale asi už ne. Nebo až zapomenu

Po literární stránce si dovedu představit i lepší knihu. Mnohé myšlenky se tady opakují, tedy přesněji: hlavní myšlenky se mnohokrát opakují,někdy až zbytečně.Ale obsahově to je úžasná kniha. Úžasná a strašná současně. Mám slabost pro lidi vitálně i morálně tak silné jako je hrdinka knihy i kdyby to měla být částečná fikce. Vždyť literatura nemusí zachytit pouze fakta, ale i myšlenky, sny a přání. Kniha o odvaze lidí - člověka jako jednotlivce,ale také o úplně opačných stránkách lidských(?) charakterů. Některé (zvláště záporné) charaktery a jejich vývoj jsou zde popsány tak,že mi pomohla pochopit i kořeny mnoha současných jevů.

Pro mě dost zvláštní kniha. Má tři kapitoly. První a druhá se věnují rozhovoru Jana Karského z filmu „Šoa“ a Karského knize „Story of a Secret State“. Při jejich čtení jsem si říkal: “Proč proboha musela vzniknout kniha o filmu a o knize?“. A musel jsem soustředit veškeré morální síly, abych se prokousal ke kapitole třetí. Ale stálo to zato. Tady se autor (ústy Karského) zamýšlí nad svým (Karského) životem, hodnotí jednotlivé jeho kroky,úspěšnost (resp.beznadějnost) svých misí, vztah lidí svobodného světa k situaci v Polsku a k holocaustu. A nastavuje docela křivé zrcadlo. Tahle část dost zlepšila můj názor na celou knihu.

Tuhle knížku jsem začal číst po tak čtivých knihách jako Šogun,Pilíře země či Milénium a chvíli mi trvalo,než jsem se včetl.Pak už jsem se nemohl odtrhnout. Otevřela mi nový pohled na válku(jakoukoliv). Je plná lidskosti a lásky nestavěné zbytečně na obdiv. Popisuje věci a děje, které jsou "hrozné a nádherné současně". Asi jsem nečetl moc takhle skvělých knih. 100%.