Bože, to byla krásná knížka.

Knihu jsem si vybral jako dobře hodnocený historický román. Použít označení historický román je asi stejně oprávněné jako knihu o automobilových závodech, kde hrdina pochází z podhorské vesničky nazvat přírodopisnou knihou. Rodový slib patří do červené knihovny.Dočetl jsem ji, protože v době nařízené karantény jsem měl z knihovny půjčené jen 2 knihy a tu druhou už skoro dočtenou. Kniha je plná potoků slz, stejně jako pro čtenáře podobného ražení, ale mužského rodu je Žambochův Koniáš plný potoků prolité krve. Kniha se čte pěkně,postupuje od jednoho slzavého údolí k druhému. Určitě si najde spoustu spokojených čtenářek. Mi ta kniha určena nebyla.

Tato kniha mě příliš nezaujala. První dvě třetiny popisují přesun hlavních postav k Eufratu a přípravu na obléhání .Autor-historik o této době asi ví téměř vše, co lze. Jeho popisy jsou přesné, místy barvité a zajímavé, ale zbytečně zdlouhavé. A já, v množství postav,které mnohdy nebyly v příběhu nijak ukotvené a pro děj neměly význam a v záplavě popisnosti,ztrácel chuť knihu dočíst. Ani charaktery postav nebyly nijak hluboké. Vztahy mezi nimi se nijak nevyvíjely(na úkor popisnosti) a když už ano, tak nějak neurčitě a bez závěru.Poslední třetina se věnuje obléhání města. Zdálo by se, že kniha dostane nějaký spád,ale já knihu dočítal s vynaložením veškeré vůle.Autor popsal snad všechny možné způsoby dobývání opevněného města na mnoha stranách. Pouze závěrečnou zradu a celé vyústění knihy zvládl na několika stránkách. Škoda.

Celá série je vlastně velmi čtivý historický román na pokračování. V první části tohoto dílu byly velmi dobře prolnuty napětí,dobové reálie i popis situace v celém království i v říši. Bohužel závěr přešel v docela krutou obyčejnou vendetu a oba, tady už superhrdinové, ztratili část mých sympatií.

Vzhledem k velmi vysokým hodnocením a nadšeným komentářům mě kniha zklamala. Myslím si, že se nepodařilo moc dobře spojit obě časové linie jen snad pomocí mystiských berliček a nevysvětlených, tajemných propojení. Chystal jsem se i na Labyrint, ale asi z toho sejde.

Knihu jsem si půjčil, abych trochu nakoukl do světa kvantové fyziky. Ne úplně se to zdařilo.Pan Orzel je přece jenom o hodně chytřejší než já na to, abych stačil sledovat sled jeho myšlenek a navíc jsem od školních dob zapomněl mnoho věcí,které jsou k pochopení problematiky nutné. Přesto mi kniha u mnoha problémů napomohla k poznání a u ostatních jsem uvěřil, přestože jsem je, spolu s Bohušem Stejskalem, neviděl.

Historický detektivní příběh. Je docela čtivý, ale příběhy pana Vondrušky mi přijdou takové kompaktnější,mají líp vykreslené postavy a jsou takové laskavější.

Nedávno jsem se rozhodl, že bych měl konečně poznat žánr Fantasy. I když jsem jako kluk čítával mayovky a verneovky a s dospívajícími dcerami jsem poznal Tolkiena – a to je už dávno, dál jsem nepokročil. Pročetl jsem si proto různé recenze a pro vysoká hodnocení jsem se rozhodl pro knihu Koniáš: Muž na stezce. Protože jsem se takto rozhodl v době coronaviru, musel jsem si knihy objednat a byl jsem překvapen, když mi tuto knihu přinesli z dětského oddělení a zvlášť poté co jsem se začetl a zjistil, že kniha je plná prostitutek, souloží a množství prolité krve, na které klouzal i hlavní hrdina. Později, když jsem se víc začetl a zjistil jak jednoduché a prostinké věty se zde používají, jak je jednoduchá celá kniha, tak jsem to dětské oddělení nějak vstřebal. Kniha je vlastně soubor povídek propojená osobou hlavního hrdiny. Jsem trochu rozpačitý z hlavní morální zásady Koniáše: své soupeře zabíjí, aby mu někdy později neublížili. Povídky jsou vlastně podle jednoho vzoru – mění se jen prostředí a vedlejší postavy, které budou zabity. Musím říct, že kniha se čte dobře, plyne klidně, bez překvapení a potřeby přemýšlet. Měsíc po přečtení jsem schopen si vybavit dvě situace. Takže největší předností knihy je to, že si ji za půl roku můžu přečíst znovu, protože si z ní nebudu pamatovat vůbec nic.

Tuto knížečku v naší knihovně nedávno objevila vnučka. Mám ji po své babičce (vyšla v r.1930) a je v salátovém vydání a jako kluk jsem ji miloval. Všechny černobílé obrázky jsem v knížce kdysi vybarvil. Když jsem pohádky znovu pročítal, úplně se mi vybavovala intonace s jakou mi pohádky kdysi čítala maminka. Přestože paní Němcová nepatří mezi mé oblíbené autorky, tak její pohádky se mi líbí.

Tato kniha mě dost zklamala. Zdlouhavý úvod, kde autor z hlavního hrdiny dělá úplného nýmanda a lůzra, který, v rozporu s předkládanou charakteristikou, přistupuje k řešení problémů téměř inteligentně. Asi to je způsob humoru, který mě míjí. Trochu víc mě kniha zaujala vstupem strýce Oscara, ale závěr, který měl nádech nedořešení a náhodnosti, mě opět zklamal.