V Bílé Masajce mi autorka/hrdinka připadala jako telátko, které používá k myšlení jinou část těla než hlavu a svým nezodpovědným přístupem komplikuje život sobě i ostatním. V pokračování už je to ženská, která ví, co chce, a tuší, jak toho dosáhnout, a s odstupem líp hodnotí, proč jednala tak, jak jednala. Zvlášť závěrečný popis výstupu na Kilimandžáro se mi líbil. Co mi ale vadí, je vyprávění v přítomném čase, které Corinne Hofmann v obou knihách používá (a předpokládám, že i v dalších, až se k nim dostanu). To prostě nemám ráda.

Velmi zajímavý námět a podle faktů uvedených v doslovu (který je paradoxně zajímavější než celá kniha) také možný vývoj událostí kolem ukřižování Krista - jen to zpracování je jakési nudné. Jako když se pořád omílá kolem dokola totéž. Egyptská trilogie Bouře na Nilu se mi od tohoho autora líbila víc.

To byla jízda! Svižná, napínavá, tajuplná, překvapivá... A navíc ta místa, kde se román odehrává, skutečně existují (jen o tom Yaelině bytě s výhledem do kanalizace pochybuju). Divím se, že se z toho nestal kult. Že by za to mohla nenápadná obálka a málo přitažlivý název?

Knížka úplně nabitá informacemi na základě vykopávek o tom, jaký byl život v Pompejích posledních pár měsíců před katastrofou. Mohla to být skvělá knížka, kdyby nebyla napsaná tak nezáživným stylem, a to včetně popisu průběhu katastrofy. Škoda.

Výborně vymyšlená dětská knížka, na dnešní dobu možná trochu zastaralá, ale ten koncept by stálo za to oprášit. Naučila jsem se z ní víc než ve škole a ještě mě neskutečně bavila.

Australská kuchyně je mišmaš světové kuchyně, ale co mě nejvíc inspirovalo, to jsou polévky - velmi jednoduché a velmi chutné.

Trochu dějin, něco legend, malinko popisu, pár krásných fotek... Může si milovník historie, výletů a naší krásné vlasti přát víc? Může: třeba fotografie, na kterých je konkrétně vidět to, o čem se píše v textu, a taky popisky k fotografiím - některé jsou ilustrační a laikovi nemusí být jasné, o jaký hrad se jedná.

K téhle knize jsem přistupovala s krajní nedůvěrou, protože co se dá čekat od knihy, kterou vám u pokladny zdarma přibalí k nákupu? Zpočátku jsem se nemohla začíst, zdálo se mi to chaotické, bez hlavy a paty a říkala jsem si, tak tohle získalo cenu, jak asi vypadala konkurence... Ale pak jsem zjistila, že to má řád a hlavu i patu, občas jsem se zasmála a s mírným odstupem to hodnotím jako docela milé čtení.

Nuda, nuda, nuda...

Virginia Andrews psala pentalogie. Tady si to mohla skoro odpustit. Příběh byl po dvou dílech krásně uzavřený a další nastavování nebylo nutné. Ale je to zase docela napínavé a je tu pár pěkně odpudivých postav.