Koukám, že mi systém přiřadil tuhle knihu k jinému Jamesi Scottovi, i když jsem ho zadávala jako nového autora. Jsou to různí autoři stejného jména.

K této knize někdo vložil omylem jiný popis a protože opravy tu už léta nefungují, přikládám anotaci, pokud by to někoho zajímalo:
Román patří bez přehánění mezi nejvýznamnější žánrové práce dvacátého století. Studentka historie je na své cestě do minulosti omylem poslána do doby morových ran roku 1348. Zatímco se dívka snaží přežít, aniž by se sama mohla vrátit do budoucnosti, profesor Dunworthy musí bojovat s rychle se šířící smrtelnou epidemií chřipky i s tupou byrokracií, aby měl vůbec šanci svou žákyni zachránit. Obě časové linie i přes propast času prozrazují, jak je lidská povaha navzdory civilizačnímu pokroku v podstatě stále stejná. Kromě řady domácích cen v USA se knize dostalo rovněž národních ocenění pro nejlepší žánrový román Německa, Španělska a Itálie.

Se slavným filmem s Alainem Delonem má tahle knížka společné jen jméno, i když v titulcích filmu se píše, že byl natočen podle románu A. Dumase. Knižní předloha se odehrává úplně jinde, má úplně jiné hrdiny a úplně jiný příběh. Ale určitě stojí za to.

Nechápu to mimořádně špatné hodnocení tady. Jasně, není to žádné veledílo, vůbec ne originální a korektury se moc nepovedly, ale mě to bavilo, celkem to odsýpalo a Gaudí a Barcelona byly takovou třešničkou.

Napínavé. Připomínalo mi to Rosemary má děťátko.

Odfláknuté korektury a kuriózní absence názvu, ale jinak super knížka. Zajímavé osudy zajímavé osoby. Navíc Venuše je moje vrstevnice, takže vypráví o době, kterou dobře znám, ale o prostředí, které neznám.

Pro mě zatím nejhorší Schätzing. Kniha mi připadala dost chaotická. Možná je to tím, že téma paralelních nebo alternativních skutečností a umělé inteligence je sice zajímavé. ale problematické k uchopení. Pohybuje se tu dost postav, někdy i několikrát vedle sebe. Ke čtenářskému komfortu (aspoň pro mě) nepřispívá ani to, že kniha je psaná v přítomném čase.

Kniha snadných receptů na jídla, která paní Marsha znala z domova. Skoro u každého receptu je nějaké povídání - o původu pokrmu, o jeho názvu, o tom, jak se u nich doma vařil a podával. Protože má paní Marsha všechny recepty vyzkoušené v Česku, ingredience jsou upravené podle českého trhu (tatra mléko, lučina, čedar...), takže odpadá přemýšlení, čím kterou originální surovinu nahradit, aby se výsledek blížil originálu.

Na mě příliš depresivní.

Svižné, čtivé, napínavé.