Příjmená oddechovka - nic jsem od ní nečekal, chtěl jsem jen přečíst nějakou jinou knihu autora Jakuba Vandrovce, takže výsledek mě mile potěšil a pobavil, neboť kniha opět obsahuje upíry ... nějak jsem v poslední době těch upírských knih četl až moc.

Tuto knihu jsem si přečetl na doporučení několika článků, na které jsem přinatrefil na internetu. No a jako teda nic. Nic moc. Prostě nebyl to můj šálek kávy - náladu autor vystihl pěkně, námět zajímavý, ale je to takové bez příběhu, bez pointy. Prostě takové vzpomínání na několik momentů v mládí...

Lidi tuto knihu hodně často srovnávají s Larssonem, ale podle mě je to dost odlišné. Millenium bylo hodně emotivní, plné akce a čtenář hodně prožíval příběh a osudy hlavních postav. Nemesis je oproti tomu detektivka (v podstatě 2 propletené detektivky v jedné knize), jejichž děj je občas na můj vkus až moc překombinovaný.

Sbírka povídek od Štěpána Kopřivy, nejzajímavější byly tři povídky o kouzelníku Wolrichovi (včetně Holomráze), škoda, že je to tak nesympatická a záporná postava.

Další klasické povídky s Jakubem Vandrovcem. Některé lepší, jiné slabší ale celkově ta kvalita a humor (naštěstí) zůstává. Tentokrát se objevuje i několik povídek na aktuální témata (zelení aktivisté, skanzen, ...). V závěru mě docela pobavila i vítězná povídka jednoho ze čtenářů. A nedávno jsem si všiml, že vyšel další Vandrovec!

Bohužel musím konstatovat, že tato kniha mi přinesla méně, než jsem od ní očekával (opět zapracovalo moje přehnané očekávání). Je to jen ořezání/upravení/rozšíření metody GTD. Ovšem některé myšlenky byly rozhodně zajímavé a snad je i časem začnu používat.

Bohužel musím konstatovat, že co se týče upírů zůstává Kulhánek zatím neporažen. Ně že by Visio in Extremis byla špatná kniha, ale mohla být lepší. Něco jí prostě chybělo a když ji srovnám s jinými knihami od Kulhánka a nebo jinými knihami od pana Žambocha, tak prostě zůstává pozadu. Plus si rozhodně zaslouží za originální nápady co se týče upírů, ale chyběly tomu nějaké pěkné hlášky a děj byl také trochu slabší.

Tak jo, druhý díl byl určitě lepší, jak ten první, ale na Vyhlídku na věčnost to asi nemá. Ta se mi nakonec líbila více (a až teď jsem si uvědomil, že se tam některé postavy také ukázaly :))

Po přečtení Vyhlídky na věčnost jsem měl chuť na nějakou straší Kulhánkovu knihu, jejíž děj jsem již zapomněl a tak jsem se dal do svého druhého čtení Nočního klubu. První díl už mi takhle po přečtení obdobných knih nepřijde tak skvělý, řekl bych, že dnes už je překonaný. Uvidíme, jak na mě zapůsobí díl druhý.

Na nového Kulhánka jsem se těšil, i když od doby, kdy jsem "zhltnul" jeho doposud napsané knihy jsem našel několik stejně dobrých, ba i lepších českých autorů, kteří píší podobně.

Začátek byl trochu zmatený, moc postav, moc souvislostí, moc dějových linek, ale postupně to do sebe začalo zapadat. Peklo mě nijak nešokovalo a nepřekvapovalo, neboť Štěpán Kopřiva ve svém románu Asfalt ho popsal mnohem morbidněji, originálněji...

V závěru všechno do sebe pěkně zapadlo a ... nebudu prozrazovat.

Suma sumárum další oddechovka, co se čte jedním dechem a dočítá se uprostřed noci nebo až nad ránem. Osobně ji řadím na přední pozice Kulhánkových knih.