Jakožto absolutně nesportovní typ, který se všem sportovním pořadům v televizi vyhýbá, musím přiznat, že Ulrychova kniha povídek je moc dobrá. Nejde jen o hokej a když už, tak vás neunudí výrazy, které neznáte. Zkrátka příjemné počteníčko třeba na cesty vlakem.
A že bych hned jela do Johannesburgu a k jezeru Tanganica ...

Murakami mě nikdy nepřestane udivovat. Do zhruba 140 strany čtenář ví, na čem je a pak ... pak se občas přistihne, že hltá slova s otevřenou pusou a přestává dýchat. A nakonec stejně neví. Může si myslet cokoliv.
A dorazil mě doslov. Koho by napadlo spojit si Ferdinanda s de Saussurem a vidět v debatě symbol - znak nějaký hlubší význam? Upřímně doznávám, že mi doslov pomohl se v textu orientovat o něco víc.

Joo, bylo to přitažlivé. Jen přemýšlím, co si z příběhu vzít ... něco mi tam chybělo. Něco, co by příběh uzavřelo.
Jack mi "ukázal" jak asi vypadá dospívání u kluků ... to se vážně štítíte vody? A ten jeho nezájem, koukání do stropu a šílená únava z nicnedělání ... jak jsem ráda, že je tohle období už dávno za mnou. Nuda byla mé druhé já

Cestování časem, prostředí "téměř Itálie" a spousta napětí. První ze čtyř dílů (za chvíli vyjde pátý) nadchne svou originalitou, čtivostí, napětím. Má nejoblíbenější fantasy série :o)

Naivní pohled na svět nebo sžíravá ironie? Magický realismus nebo inspirace pohádkami? Ať tak či tak, velice dobré počteníčko. Čtenář si oblíbí i matku trýznitelku, která svým chováním umí být i vtipná (aniž by zamýšlela).

Souhlasím s Morien. Ono je těžké překládat básně, aby si zachovaly svou přirozenost

Nadšená. A to maximálně. Stejně jako ze Solženicyna. Zřejmě jsem objevila zálibu ve válečných knihách.

Přečetla jsem si recenzi, kterou tady vložil Pavel. A zaujala mě tato věta: "To, co si z knihy odnesete, záleží na vašem momentálním rozpoložení více, než by mělo velké dílo připouštět." A musím s ní souhlasit.
Když jsem začala číst, tak trochu jsem se utápěla ve svém vlastním osamoceném světě. A příběh Alice a Mattia mi připadal krutý, nespravedlivý. Jenže pak jsem trochu přemýšlela a učinila pár rozhodnutí (nezávisle na faktu, že čtu nějakou knihu) a když jsem se opět začetla, příběh nabral nový směr.
Překladatelka v doslovu píše, že postavy se nevyvíjí. No, nezdá se mi. Já tam změnu viděla.
Je to dobrá kniha a čte se báječně. Jen mi na ní něco chybělo.

Velice příjemné, citové dílko, které pohladí po duši

Bohužel patřím k těm, kteří jsou asi příliš tupí na to, aby Saroyana pochopili ... nevím, nechápu. Bez doslovu bych si asi myslela, že V melounovém cukru psal někdo zfetovaný. Nicméně, zhruba od poloviny knihy mě čtení bavilo. Čím to?