Další z knih, které jsem přečetla až na několikátý pokus. A opět se ukázalo, že tyhle typy knih se vyplatí přečíst. Protože se mnou opět zacloumala, ovlivnila způsob mého myšlení, rozbrečela mě i pobavila. Do Villona jsem se doslova zamilovala. Loukotková ho líčí jako pohotového, bystrého a nadpůrměrně inteligentního a nadaného člověka. Jestli takový byl ve skutečnosti, se asi nedozvíme. Rozhodně však byl nadaný, to dokazuje jeho tvorba, kterou jsem se po přečtení Navzdory básník zpívá rozhodla prostudovat důkladněji.
Toto dílo ve mně mimo jiné vzbudilo také zájem o poezii. Ta rozhodně není lehká na čtení, a téměř nikdy není k pochopení. Pro to však většinou není určená. Poezie slouží k potěše ducha, jde v ní o zvuk, rytmus (i když mnoho umělců jejím prostřednictvím hovoří k lidem – mezi nimi i Francois Villon). Jak ale napsala Loukotková – „Bude to, jako když šumí déšť za okny“. A taková má poezie být. V jejím překladu nacházím ve Villonových básních obojí – uměleckost i jasné poslání.
Villon je považován za předchůdce Prokletých básníků. Vezmeme-li v úvahu jeho život, není se ani čemu divit (pokud jej autorka vylíčila podle skutečnosti). Jeho dílo je nadčasové a geniální. Jako většina slavných lidí se však dočkal uznání hlavně po smrti (obdiv pařížské spodiny mu asi moc ku prospěchu nebyl). Přesto pro něj pravděpodobně znamenal víc, než respekt z řad vyšší vrstvy.
Tato kniha také docela dobře nastiňuje život v 15. Století – zvyky lidí, jejich morálka, ale také hygiena. Hodně vypovídá o Paříží, Francii jako takové, Sorbonně jako státu ve státě atd. Loukotová měla pravděpodobně poměrně rozsáhlé znalosti v této oblasti, neodpustím si však drobné rýpnutí – v líčení slavnostního průvodu z konce 15. Století zmiňuje templáře – ti již 250 let neexistovali. Jen tak pro zajímavost 
To, co mě na knize nejvíc zaujalo, byla samozřejmě láska. Velmi pěkně psané pasáže milenecké lásky, které měly až lyrický nádech a tím dodávaly příběhu na intenzitě. Villonova láska k měšťanské dívce propukne v druhé polovině knihy tím silněji, že je v první skrývaná a vlastně netušená. Pak se však projeví v plné síle, pro hlavního hrdinu se stává až chorobou, která ho ale paradoxně drží při životě v nejtěžších chvílích. Konec knihy není optimistický v pravém slova smyslu – Villon z Paříže odchází, a je naznačeno, že se již nestihne vrátit. Setkává se však se svou láskou Kateřinou, usmiřují se a hlavní hrdina věří,že až se vrátí, nic už je nerozdělí. Víme ale, že k dalšímu setkání už nikdy nedojde.
Kniha je protknutá množstvím přemýšlivých, filosofických pasáží, a to je právě to, co ji činí tak obtížnou na čtení. Když do tohoto stylu ale čtenář pronikne, nechce už číst nic jiného. Dávám za jedna!

Šok, znechucení, nevíra, pravda, fikce, poselství, varování nebo jen zábava? WTF???
Sice mě bavila ale přesto jsem ji četla více než tři měsíce – to se prostě nedalo číst! A zároveň tak fascinující a blízká a osobní a tak nechutně otevřená a upřímná a místy tak bezohledná… Všechny knihy, které jsem dosud četla, mě pobavily, rozesmály, rozesmutnily, nudily, nutily k přemýšlení, ovlivnily mé myšlení. Ale tahle? Ta jediná mě šokovala. Asi nic nevydržím…

Jako jedna z mála knih mě tato zaujala již od první stránky. Je mi blízká jak dobou, kdy se příběh odehrává, protože období občanské války Spojených států je mou oblíbenou etapou v dějinách, tak tematikou – lékařské prostředí, hrdina, který musí překonávat překážky a bojovat za svůj sen stát se lékařem (podobnost s Doktorkou Samanthou od Barbary Woods), tématika indiánů a jejich vytlačovaní. To vše jsou témata, která mě zajímají.
Kniha je velmi realistická, až na některé jevy, ale to by nebyl román, že. To se mi na ní ovšem líbilo, je to prostě normální ale zároveň okouzlující a zajímavý příběh.
Kromě spousty jiných témat zde autor řeší i problém mezi křesťanstvím a židovstvím, mezi katolíky, protestanty, baptisty, politickou situaci a další věci.
Líbí se mi nápad hluchého doktora, odezírání ze rtů a jiné praktiky, jaké hluší používají, je to velice zajímavé. Celkově to asi shrnu tak, že knížka se mi moc líbila, hlavně dobře vystižená psychika lidí v ní, to, že není o ničem a neřeší blbosti, ale pořádné věci.

Působivý deník o životě „potopených“ Židů. Nevěřila jsem, že by ho mohla napsat 14ti-letá holka. Je zde spousta filosofických úvah, o povaze spolubydlících, o válce, politice, křesťanství vs. židovství. Kromě toho je kniha psána se zřejmým úmyslem pro velké množství lidí, je vidět, že ji Anne nepsala pro sebe. Popisuje život za války, všední záležitosti běžného dne, to by těžko dělala, kdyby měl deník sloužit jen pro ni. Taky mě zaujalo její smýšlení o lásce. Hodiny si povídá s Petrem van Daanem, potom se s ním objímá a líbá, cítí u něj bezpečí, touží po něm, ale stejně to nepovažuje za lásku, ale pouze za přátelství. To je divné, co si teda představuje pod pojmem láska? Anne uvažuje vysoce racionálně, řeší antisemitismus, napůl z ještě dětského napůl však již ze zcela dospělého pohledu, o to však věrohodněji– děti přece bývají nejupřímnější a „nejrozumnější“, dospělí se na všechno dívají moc složitě. Ta kniha je tak dojemně upřímná, že to až není možné. Všechno je tam pravdivé, a to je na tom to nejsmutnější. Kruté podmínky, psychický zlom v životě dospívající dívky a tragický konec mnou otřásly.

Povinná četba = OTRAVA!!! No,v tomto případě tato rovnice neplatí. Dílo mě upoutalo hned od první stránky, filosofické pasáže a "samomluva" Raskolnikova mě nijak nenudily, psychika vraha je vykreslená naprosto výtečně. Tahle knížka má proč být tak slavná a uznávaná. Jo, a nejlepší je ten optimistický (dá se říct :D) konec :)

Předvídatelný konec, ale to tomu neubírá na kvalitě. Kvalitní sonda do společnosti 19. století, morálky žen i mužů, pojetí bohatství a lásky. No, červená knihovna, ale na jedničku :)

Neuvěřitelně reálné, krásné, děsivé. Strhující autorský styl - v jednoduchosti je krása... Je zajímavé si uvědomit, že i "ti na druhé straněš barikády" jsou jen lidé, kteří většinou bojovat nechtějí. Zde opravdu sedí výraz "Ztracená generace"... Tihle lidé už opravdu neměli šanci na normální život, ani po válce.

Přestože jsem tuto knihu četla asi ve svých 15, a ještě k tomu v angličtině, troufám si říct, že jsem ji pochopila a naprosto mě nadchla. Smutný osud některých zvířat v kontrastu s živobytím prasat... No, jak trefné... Skláním se, pane Orwelle...

docela pěkná knížka, pokud je vám ale víc jak 15, asi to nebude to pravé pro vás... Já jí přečetla jako malá holčička a líbila se mi, dnes už bych to ale asi nezkousla :)

Jedna z mých nejoblíbenějších knížek vůbec - úžasný námět, mistrovské zpracování (i když, přiznávám, polovině Styronových výlevů ohledně teorie literatury a newyorských přízvuků jsem nerozuměla) a dokonalý konec. Kniha je zajímavá tím, že podává svědectví o válce nikoliv z pohledu vojáka na frontě, jak jsem tomu zvyklí, ale věrohodně poukazuje na to, jak válka poznamenala také civilisty. A i když se v ní neodehrávají žádné líté boje, žádná krev ani zbraně, je poměrně šokující, když si uvědomíme, že z příběhu Sophie mrazí víc než z popisů fyzického průběhu války. A že Sophie nebyla jediná...