Šok, znechucení, nevíra, pravda, fikce, poselství, varování nebo jen zábava? WTF???
Sice mě bavila ale přesto jsem ji četla více než tři měsíce – to se prostě nedalo číst! A zároveň tak fascinující a blízká a osobní a tak nechutně otevřená a upřímná a místy tak bezohledná… Všechny knihy, které jsem dosud četla, mě pobavily, rozesmály, rozesmutnily, nudily, nutily k přemýšlení, ovlivnily mé myšlení. Ale tahle? Ta jediná mě šokovala. Asi nic nevydržím…

Další z knih, které jsem přečetla až na několikátý pokus. A opět se ukázalo, že tyhle typy knih se vyplatí přečíst. Protože se mnou opět zacloumala, ovlivnila způsob mého myšlení, rozbrečela mě i pobavila. Do Villona jsem se doslova zamilovala. Loukotková ho líčí jako pohotového, bystrého a nadpůrměrně inteligentního a nadaného člověka. Jestli takový byl ve skutečnosti, se asi nedozvíme. Rozhodně však byl nadaný, to dokazuje jeho tvorba, kterou jsem se po přečtení Navzdory básník zpívá rozhodla prostudovat důkladněji.
Toto dílo ve mně mimo jiné vzbudilo také zájem o poezii. Ta rozhodně není lehká na čtení, a téměř nikdy není k pochopení. Pro to však většinou není určená. Poezie slouží k potěše ducha, jde v ní o zvuk, rytmus (i když mnoho umělců jejím prostřednictvím hovoří k lidem – mezi nimi i Francois Villon). Jak ale napsala Loukotková – „Bude to, jako když šumí déšť za okny“. A taková má poezie být. V jejím překladu nacházím ve Villonových básních obojí – uměleckost i jasné poslání.
Villon je považován za předchůdce Prokletých básníků. Vezmeme-li v úvahu jeho život, není se ani čemu divit (pokud jej autorka vylíčila podle skutečnosti). Jeho dílo je nadčasové a geniální. Jako většina slavných lidí se však dočkal uznání hlavně po smrti (obdiv pařížské spodiny mu asi moc ku prospěchu nebyl). Přesto pro něj pravděpodobně znamenal víc, než respekt z řad vyšší vrstvy.
Tato kniha také docela dobře nastiňuje život v 15. Století – zvyky lidí, jejich morálka, ale také hygiena. Hodně vypovídá o Paříží, Francii jako takové, Sorbonně jako státu ve státě atd. Loukotová měla pravděpodobně poměrně rozsáhlé znalosti v této oblasti, neodpustím si však drobné rýpnutí – v líčení slavnostního průvodu z konce 15. Století zmiňuje templáře – ti již 250 let neexistovali. Jen tak pro zajímavost 
To, co mě na knize nejvíc zaujalo, byla samozřejmě láska. Velmi pěkně psané pasáže milenecké lásky, které měly až lyrický nádech a tím dodávaly příběhu na intenzitě. Villonova láska k měšťanské dívce propukne v druhé polovině knihy tím silněji, že je v první skrývaná a vlastně netušená. Pak se však projeví v plné síle, pro hlavního hrdinu se stává až chorobou, která ho ale paradoxně drží při životě v nejtěžších chvílích. Konec knihy není optimistický v pravém slova smyslu – Villon z Paříže odchází, a je naznačeno, že se již nestihne vrátit. Setkává se však se svou láskou Kateřinou, usmiřují se a hlavní hrdina věří,že až se vrátí, nic už je nerozdělí. Víme ale, že k dalšímu setkání už nikdy nedojde.
Kniha je protknutá množstvím přemýšlivých, filosofických pasáží, a to je právě to, co ji činí tak obtížnou na čtení. Když do tohoto stylu ale čtenář pronikne, nechce už číst nic jiného. Dávám za jedna!