Málo naplat, kniha bude vždy konfrontována s filmem a ten u mě dopadl o celou třídu lépe, přestože není podaný tak explicitně. Clarke s Kubrickem nahlížejí novým způsobem na možnosti lidského poznání, které jsou značně omezené a v konfrontaci s mimozemskými entitami, jež byly schopny pozbýt i svých fyzických těl, se lidské schopnosti jeví jako naprosto bezvýznamné. Děkuji za dobrou knihu a strhující film, který mě hluboce zasáhl a přiměl přemýšlet.

Už ne tolik podnětné jako 2001. Při čtení jsem si připadal, jako by Clarke přešlapoval před grandiózním finále, které, pokud by mělo štěstí na dobré filmové zpracování, by mohlo vyrovnat laťku nastavenou předchozím dílem.

Jaroslav Foglar byl člověk s neuvěřitelnou fantazií a Hoši od Bobří řeky se vyznačují několika nápady, nad kterými zůstává rozum dnešního člověka stát. Lovení bobříků, silný příběh Roye Farella, Zelená příšera, Sluneční zátoka... Ale abych jen nechválil... Vlastním vydání z Bloku z roku 1971, které je plné poznámek pod čarou, podle nichž je každý, kdo neuloví všech třináct bobříků, naprostá nula, slaboch, zbabělec a měl by být izolován od elity bobříkových nadlidí. Nevím, kdo ony poznámky psal (snad ne sám Foglar), ale spíš než přimět k ušlechtilejšímu způsobu života dokáží člověka odradit. Druhá výtka se týká detektivní zápletky se Zelenou příšerou. Když jsem tuhle knihu četl jako desetiletý, neměl jsem tucha, kdo by oním strašidlem mohl být, a Stopařovo odhalení mi vyrazilo dech. Dnes mi tato zápletka přijde neuvěřitelně naivní a průhledná, že se až divím, že mi to tehdy nedocvaklo. Jinak ale smekám před Foglarovou invencí a smyslem pro správný život, který... jsem příliš líný a slabý napodobit. :-)

Na Foglara nezvykle depresivní a tíživé. Nepříliš optimistická četba v silném kontrastu k prvnímu dílu. Při vloupávání se do zakázané věže jsem ani nedýchal. Co mi trošku nesedlo, jsou noví bobříci. Ani si je všechny nepamatuju.

Jedna z posledních Foglarových knih a také jedna z těch slabších. To ale rozhodně neznamená, že by byla špatná, ale přeci jen, Rychlé šípy jsou trochu jiná liga...

Ukázka Foglarova skautského humoru. Škoda jen, že je kniha tak krátká...

Po průměrnější 2010 jisté zlepšení. Clarke nás tentokrát neunavuje schématy oběžných drah a brzdnými manévry v okolí Jupitera, ale bere nás na průzkum několika zajímavých mimozemských světů. Ze sci-fi toho moc načteného nemám, ale výpravy na Halleyovu kometu a Europu mi svým charakterem připomněly Troskův "Zápas s nebem". Za plus beru i tentokrát nejednoznačný závěr s monolitem.

Asi nejsilnější agitka proti kouření, jakou jsem kdy četl. A možná kvůli ní jsem nikdy kouřit nezačal.

Čekal jsem mnohem lepší rozuzlení! Žádný střet civilizací, jen dvoustránkové zatmění a pak náhlý konec poslední kapitoly. Navíc nechápu, proč Clarke pořád papouškuje kapitoly z 2010 o životě na Jupiteru a Europě. Co jsme se tentokrát dozvěděli? Nic. Polovinu knihy jsme s Poolem obdivovali vymoženosti čtvrtého tisíciletí, pak jsme si pokecali s Bowmanem... a to je všechno. Zklamání.

Příjemné počtení. Řada zajímavých, nápaditých a napínavých povídek. Nejvíce mě asi oslovilo titulních Devět miliard božích jmen.