Tento autor patřil mezi oblíbence mého otce a proto jsme měli doma vše co od něho vyšlo. Podle mého názoru tato kniha patří mezi tři nejlepší díla tohoto plodného klasika.

Tato kniha byla mým prvním setkáním s tvorbou tohoto v Česku zatím prakticky neznámého autora a hned v úvodu musím přiznat, že mne naprosto uchvátila. Má vše co si člověk u dobrého románu (nejen detektivky) může přát, počínaje dokonale vytvořenými postavami, přes nádherné dialogy až po úžasnou atmosféru. Zvlášť bych chtěl vyzdvihnout to jak se autorovi podařilo perfektně zachytit duševní pochody jednotlivých členů rodiny oběti, zejména Jimmyho Marcuse, a přenést jejich pocity na čtenáře. Připravte se na to, že vás Mystic River chytí za srdce a pořádně stiskne. Nejlepší kniha kterou jsem četl v posledních několika letech, a to nejen mezi kriminálními romány.
(napsáno před pár lety po přečtení anglického originálu pro můj soukromý čtenářský deníček, nyní upraveno pro veřejnost)

Vynikající kniha klasika světového detektivního románu, která se ovšem vyjímečně neodehrává ve Spojených státech, ale v Itálii. Prostředí je tedy trochu nezvyklé, ale jinak má příběh všechny atributy Chaseova stylu, složitou zápletku s četnými zvraty a zejména strhující spád. Autor opět předvádí svůj talent mimořádného vypravěče, když po volnějším začátku nasadí závratné tempo a nenechá čtenáře až do konce vydechnout. Tato kniha rozhodně stojí za přečtení a žádný autorův fanoušek by si ji neměl nechat ujít.

Kniha se čte jedním dechem, především první polovina má strhující tempo a dokonalou atmosféru napětí a děj se tu valí jako lavina, která vás uchvátí od prvních stránek a už nepustí. Za polovinou se ale spád zmírňuje a musím přiznat, že závěr se mi tak docela nezamlouval. Dějová linie tam prochází zásadním a velmi překvapivým zvratem a navíc sem autor umístnil pár těžko uvěřitelných scén.

Například Tanečník nepozorovaně ukradne policistům zásobníky z jejich osobních zbraní v pouzdrech. Policejní pouzdro přitom kryje tlačítko uvolňování zásobníku a to je navíc při obvyklém nošení zbraně na straně u těla (alespoň u pistole Glock, kterou má být vyzbrojena Sachsová), dále plně nabitý zásobník představuje u devítimilimetrového Glocka zhruba třetinu hmotnosti celé pistole a já si nedokážu představit, že by si tohoto rozdílu člověk zvyklý nosit zbraň nevšiml.

Také závěrečný souboj zabijáka s policisty mne těžce zklamal. Tanečník měl na své straně všechny výhody a mohl snadno dokončit svůj úklol bez toho, aby byl sám ohrožen, ovšem autor jej nechal zbytečně zariskovat a tuto šanci promarnit.

Hodnotit román jako celek je u takto nevyrovnané knihy vždy poněkud ošidné, ale po zvážení všech plusů a mínusů mi, hlavně díky skvělé první polovině, vyjde docela slušný výsledek. Kdyby se autorovi podařilo udržet kvalitu první poloviny, řekl bych, že tanečník dokonce překonává Sběratele kostí. Přesto díky svému “filmovému” stylu vyprávění a rušnému ději je to velmi slušná volba knížky na dovolenou nebo na pravidelné čtení před usnutím.

Udělat z kvadruplegika hlavní postavu detektivního románu se mi z počátku zdálo být až příliš troufalé. Už dříve se sice občas vyskytovali detektivové, kteří se jen zřídka dostali do přímého kontaktu se zločinem (nejznámějším příkladem je asi Nero Wolfe, jen s krajní nechutí opouštějící pohodlí svého bytu), ale byli vždy vyjímkou potvrzující pravidlo, že hlavní hrdina musí být osamělý mužný sympaťák s osobitým humorem, popíjející starou whisky a poslouchající blues.

Dnes se ale stále více prosazuje diferenciace vyšetřovacího týmu na svaly - klasického poldu, který odvádí černou práci a mozky - specializované odborníky, dodávající poldům informace. Lincoln Rhyme ovšem ztělesňuje dovedení této metody do extrému. Sám neschopen jakékoliv fyzické aktivity (s vyjímkou v závěru knihy), vydává pokyny celému policejnímu týmu a celé vyšetřování řídí. Za svůj smyslový a výkonný orgán si vybral nezkušenou policistku zatím nezatíženou nepatřičnými návyky, kterou zpočátku řídí jako loutkář svou marionetu.

Amélie Sachsová je dcera pochůzkáře ze staré školy se kterou se osud nijak nemazlil a jejíž soukromý a milostný život skončil katastrofou z níž se nedokázala vzpamatovat. Díky Rhymeovi a nové práci se pomalu vyrovnává s osobními problémy, postupně znovu získává ztracené sebevědomí a stává se nejen důležitou součástí týmu. Autorovi se tak podařilo vytvořit jednu z nejoriginálnějších detektivních dvojic v historii žánru, která určitě uvízne v paměti - jednoho s vážným tělesným hendikepem a druhého se šrámy na duši, které sice nejsou na venek tak patrné, ovšem mohou mít stejně osudné následky. Na druhou stranu tato vyjímečnost může být dvojsečná, protože pro některé konzervativní čtenáře může být ztotožnění s takovými hrdiny nad jeho síly.