Sběratel kostí

Udělat z kvadruplegika hlavní postavu detektivního románu se mi z počátku zdálo být až příliš troufalé. Už dříve se sice občas vyskytovali detektivové, kteří se jen zřídka dostali do přímého kontaktu se zločinem (nejznámějším příkladem je asi Nero Wolfe, jen s krajní nechutí opouštějící pohodlí svého bytu), ale byli vždy vyjímkou potvrzující pravidlo, že hlavní hrdina musí být osamělý mužný sympaťák s osobitým humorem, popíjející starou whisky a poslouchající blues.

Dnes se ale stále více prosazuje diferenciace vyšetřovacího týmu na svaly - klasického poldu, který odvádí černou práci a mozky - specializované odborníky, dodávající poldům informace. Lincoln Rhyme ovšem ztělesňuje dovedení této metody do extrému. Sám neschopen jakékoliv fyzické aktivity (s vyjímkou v závěru knihy), vydává pokyny celému policejnímu týmu a celé vyšetřování řídí. Za svůj smyslový a výkonný orgán si vybral nezkušenou policistku zatím nezatíženou nepatřičnými návyky, kterou zpočátku řídí jako loutkář svou marionetu.

Amélie Sachsová je dcera pochůzkáře ze staré školy se kterou se osud nijak nemazlil a jejíž soukromý a milostný život skončil katastrofou z níž se nedokázala vzpamatovat. Díky Rhymeovi a nové práci se pomalu vyrovnává s osobními problémy, postupně znovu získává ztracené sebevědomí a stává se nejen důležitou součástí týmu. Autorovi se tak podařilo vytvořit jednu z nejoriginálnějších detektivních dvojic v historii žánru, která určitě uvízne v paměti - jednoho s vážným tělesným hendikepem a druhého se šrámy na duši, které sice nejsou na venek tak patrné, ovšem mohou mít stejně osudné následky. Na druhou stranu tato vyjímečnost může být dvojsečná, protože pro některé konzervativní čtenáře může být ztotožnění s takovými hrdiny nad jeho síly.

Sběratel kostí má vedle hlavních postav ještě další světlé stránky. Příběh se točí kolem pátrání po psychopatickém sériovém vrahovi s neobvyklým zvykem nechávat na místě činu stopy vedoucí k místu a času vraždy další oběti. Ovšem kolem této hlavní linie, které nechybí nic z obvyklých předností žánru jako je napětí, prudký spád, krvavé scény a podobně, se odehrává vedlejší příběh zápasu Rhymea se životem a smrtí, zlehka se dotýkající základních etických pravidel moderní společnosti pozvedá tuto knihu z šedi masové produkce. Díky těmto vlastnostem se mi kniha celkem líbila, přestože je Deaver typickým představitelem stylu, kterému říkám Filmový nebo Hollywoodský (protože při čtení knihy mám pocit, že čtu převyprávění filmu), a který jinak nemám příliš rád.

Jeffrey Deawer je můj TOP autor a tohle je klasika

Četla jsem to sice dávno, ale pamatuju si, že mě to bavilo mnohem víc než film.

Asi nejlepší kniha s Rhymem. Ale zas jsem nečetl všechny.

Moje první od Deawera, a musím říct, že naprosto super počtení. Rozhodně se to nedá srovnat s filmem, který má k předloze opravdu daleko.