Kniha popisuje dějiny Templářského řádu. Autor začíná velmi zeširoka. Nejprve popíše, jak vznikly tři důležitá náboženství: Islám, Křesťanství a Judaismus. Potom postupně popisuje dějiny těchto náboženství, a jak souvisely s Templáři. Hlavní dějová linka je potom popis Křížových výprav a role Templářského řádu v nich. Nechybí ani maltézští a němečtí rytíři.
Líbilo se mi ucelené pojetí knihy, která popisuje i mnoho důležitých souvislostí, což může být zajímavé pro čtenáře, který si chce vytvořit o Templářích ucelený, a jasný obraz. Taky se mi líbilo, že se autor nebojí dívat i očima tzv. "pohanů" a "barbarů", jako byli např. muslimové.
Problém, ale vidím v autorově způsobu vyprávění. Autor je schopen vypisovat jména deseti lidí (v té době byl ještě každý "de" nebo "von"), tak než je všechny vyjmenuje, tak je zaplněno půl stránky, další půlku zabere slovním (aby to bylo delší) popisem nepřeberného množství přesných dat, a nakonec se dozvíme, že se všichni sešli na dobré večeři a už ani o jednom nikde v knize nepadne ani zmínka. Pro nějakého historika ta přesnost může být důležitá a zajímavá, i když ten by takový obecný úvod do "templařiny" asi nečetl. Pro laika je myslím zbytečné popisovat všech 30 pevností, které byly dobyty. Podle mě by se autor měl držet několika důležitých míst a osob, které by měl popsat více do detailů, a lépe tak čtenáře vtáhnout do děje. P.P.Reada neznám, je to asi uznávaný autor, ale přijde mi taky trochu podezřelé, že se většina knihy skládá z citací jiných autorů, i když někdy je to vtipné: ("... řád zvolil jeho nástupcem ruského cara Pavla I, jenž nebyl katolíkem, nežil v celibátu, ani nepatřil k řádovým bratrům, ale docela určitě to byl blázen. ")
Existuje jistě obrovské množství literatury týkající se tajemných Templářů, proto bych doporučil zájemcům o Templáře pohledat raději jinou knihu.

Kniha obsahuje soubor fotografií ze současného Valašska. Fotografie jsou řazeny do kategorií podle míst a tématů a stručně popsány.
Fotografie jsou většinou celkem pěkné, ale není to nic převratného. Jsou k nim přidány pouze stručné popisy, někdy až přehnaně, např. "Dřevěné plastiky na Soláni", "Zvonice" apod. Hodilo by se napsat aspoň autory, nebo nějaká data. V popisech je mnoho jmen a pojmů, které by bylo dobré aspoň stručně vysvětlit, ale autorovi šlo asi hlavně o to, aby se do knihy vešlo, co nejvíce fotografií. Všechen text je také přeložen do angličtiny, snad z důvodů nějakých sponzorských příspěvků EU, právě proto si myslím, že by autor mohl věnovat aspoň několik stránek pro zahraniční čtenáře k vysvětlení a uvedení jmen do souvislostí.

Poslední Štorchova kniha, která se odehrává v mladší době kamenné, kdy se začíná projevovat zemědělství, na přelomu matriarchálního a patriarchálního řádu. Hlavní zápletka se točí kolem Šťastné chvíle nebo také Minehavy (Úsměvavé), která je unesena proradným Silným bobrem, který si myslí, že na ní má právo. Zachránit se jí vydají Sokolí oko a Havranpírko. Celý děj se potom přesouvá na Pustý vrch, blízko soutoku Labe a Vltavy, kde sídlí rody Sokolů a Zubrů.
Kniha lehce navazuje na předchozí Osadu Havranů a U veliké řeky.
V dětství byl Štorch můj oblíbený autor. Štorchův vypravěčský styl velmi připomíná Foglara nebo Karla Maye. Nečekejte příliš poetiky vyprávění. Postavy jsou většinou velmi ploché a schématické. Takoví Mirkové Dušínové, až to trochu zavání parodií. Ale v dětství mi to tak nepřišlo. A knihy mají určitě napínavý děj. Je také zajímavé lokální prostředí zasazené do doby kamenné, o tom nepíše mnoho autorů a Štorch umí čtenáře ponořit do děje. Je vidět, že má v oboru velké znalosti, ale zároveň mu nedělá problém si svou fantazií domyslet, jak to tehdy třeba mohlo být. Někdy sklouzává do takového zbytečného didaktizmu, jak to u lidí s pedagogickým vzděláním bývá, ale přece jenom si zachovává vypravěčské tempo. Kniha je také jako ostatní Štorchovy knihy doplněna mnoha krásnými kresbami od u nás neméně slavného Zdeňka Buriana.

Útlá kniha, ve které kamarádi vzpomínají na zemřelého herce Petra Čepka. Obsahuje také krátký poslední rozhovor a několik fotografií.
Všechny texty jsou velmi nebulvární, někdy vtipné, a někdy melancholické. Kniha se také hodně zabývá divadlem a filmem. Zároveň je z ní cítit porevoluční nálada. Příjemná vzpomínka na Petra Čepka na jeden, dva večery.

Osmá Zeměplošská kniha se poprvé zaměřuje na Ankh-Morporskou hlídku. Celá se odehrává v tomto nejšpinavějším městě, ve kterém někdo přivolá draka, který se tak stane králem města a je tak na městské hlídce, aby obyvatele zachránila před dračím terorem. Hlídka se skládá z růžolícího kapitána Elánia, který se zamiluje do korpulentní aristokratky lady Berankinové, chovatelky draků. Dále z klasického seržanta Tračníka. Podivného individua desátníka Nóblhocha a nakonec nově příchozího dobrovolníka Karotky, urostlého naivního mladíka, který byl adoptován trpasličí rodinou. Nechybí ani opičí knihovník, skvělá postava patricije Ankh-Morporku a jeho pomocníka Zavoněla. Důležitou roli sehraje i dráček Errol.
Celá kniha je pojata jako parodie na detektivní a kriminální žánr. Celou dobu sledujeme poněkud svérázný způsob vyšetřování hlídky a postupně přicházíme na to, jak se věci mají. V této knize mi trochu chyběly absurdní, filozofické a velmi pokroucené nápady, které Pratchett vymýšlí. Kniha je civilněji napsaná, což ale může lépe vyhovovat např. začátečníkovi na Zeměploše. Nejvíc jsem se bavil u příhod s Nobym a Patricijem.

Těpic, syn Mžilibabského krále Ptepicchamona XXVII studuje v Ankh-Morporku na Univerzitě Cechu vrahů a po smrti svého otce se musí také stát králem-bohem v pouštním království. Podle nařízení nejvyššího kněze Diose potom slavný architekt Ptakospar II postaví příliš velkou pyramidu, která ale začne deformovat prostor a čas. Těpic se vše pokusí dát do pořádku společně s Ptraci, královskou loupačkou ovoce, a velbloudem Ty Mrchou, největším matematikem Zeměplochy.
Příběh je rozdělený na čtyři kapitoly (knihy). V první Pratchett klasicky zábavně popisuje Těpicovo studium na univerzitě. V druhé je povolán do království, ale i když jsem se těšil na velký potenciál, který má dělání si srandy ze starého Egypta, tak kniha dost ztrácí na zábavnosti. Ve třetí se Těpic dostane do sousedního Efebského království (rozuměj Řeckého), u příhod s šípem a želvama, efebské hostiny a šílených filozofů jsem se bavil asi nejvíc. Nebo bitva mezi Efebským a Tsortským (Trojským) královstvím, kde obě strany poučené z minulých bitev na sebe "vyzrály" je taky výborná. Ve čtvrté potom všechny autorovy narážky na Einsteinovu časoprostorovou fyziku související s pyramidama a celý ten v průběhu knihy vytvářený zmatek dojde do vyvrcholení ...

Král Lancre Verence je zavražděn vévodou Felmetem, který se tak dostane na trůn. V posledním okamžiku se Verencův malý syn Tomjan dostane ke třem čarodějkám: Bábi Zlopočasné, Stařence Oggové a Magrátě, které se ho rozhodnou zachránit před Felmetem a předají ho do herecké společnosti pod vedením Vínozpěva a jeho pomocníka a tvůrce her trpaslíka Mášrechta. Tam Tomjan vyroste a má se vrátit zpátky do horského království a v průběhu představení svrhnout Felmeta. Do všeho se nakonec zaplete královský šašek.
Pratchett se v této knize volně inspiroval Shakespearovým Macbethem. Celá kniha paroduje, kromě stereotypů kolem čarodějek, také divadelní prostředí a středověk.
Macbetha znám jen zběžně, ale myslím, že i kdybych ho viděl nebo četl, tak by mi kniha přišla trochu rozvláčná. Samozřejmě obsahuje i skvělé pasáže, jak je u Pratchetta zvykem, ale tentokrát jich je tam méně.

Hobit Bilbo Pytlík se vydává ze své útulné nory v Kraji společně s trpaslíky v čele s Thorinem Pavézou a moudrým a nekonvenčním čarodějem Gandalfem na cestu k Osamělé hoře, kde přežívá zlý drak Šmak, který v dávných dobách vyhnal Thorinův lid. Po cestě zažívá mnoho neuvěřitelných dobrodružství ve fantastickém světě Středozemě.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Už, když jsem jí četl jako dítě, tak se mi hodně líbila a líbí se mi i teď. Jak už napsal keplik, tak jazyk ještě není tak vypracovaný, což je dáno i tím, že kniha je určena hlavně pro mladší děti. Ale už v ní se projevuje mnoho z Tolkienova génia. Jak sám tvrdil: kniha pro děti by neměla být jednoduchá, měla by mít přesah, tak aby dítě vzdělávala, což je v Hobitovi dobře vidět například v nejednoznačnosti povah postav, logických postupech, nebo učení morálních hodnot (více nových Hobitů a méně draků.) Taky se mi líbí, že se jedná o komornější příběh, který je více zaměřený na zábavnou postavu Hobita a jeho kamarádů, oproti nesmírně výpravném historickém PP.
Kapitoly Neočekávaný dýchánek a kroužky kouře u krbu, Zlobři, Vrrci, Hádanky ve tmě a Glumovo "Jestlipak si na tom pošmáknem", prostě nemají chybu.

Na Zeměploše se narodí supermág Peníz, kterého donutí jeho otec, schovaný v magické holi, ovládnout svět. Proti němu se postaví prastarý arcikancléřský klobouk. Aby nedošlo k válce mágů a Jakokalypse, tak je tady Mrakoplaš se svým Zavazadlem. Ten se s pomocí lidoopího knihovníka, Coniny, dcery barbara Cohena, Nijela Ničitele, hubeného barbarského teoretika, a věčně vytíženého džina, pokusí vrátit věci zase do původního stavu.
Většina děje se odehrává v orientální říši Al Kali, které vládne básník Creosot, který má ze všeho nejradši vyprávění pohádek od svých početných konkubín.
Kniha mi přišla v některých pasážích ne tolik zábavná, jako předcházející díl. Někdy děj trochu ztrácel tempo, ale za konec s Mrakoplašovou ponožkou a Smrťovou partou ve složení Válka, Hlad a Mor, kteří místo, aby se věnovali Jakokalypse, tak popíjejí v hospodě, jsem musel procenta přidat.

Kniha popisuje autorovy zážitky z pobytů na Marquesách, Paumotu a ostrovech Gilbertových po dobu dvou plaveb na Jachtě Casco a škuneru Equator (1888 - 1889), na které se autor vydal pro zlepšení svého zdraví.
Stevenson je můj oblíbený autor, proto jsem byl trochu zklamán touto knihou. Text není příliš konzistentní, jedná se spíše o jakýsi soubor poznámek a denních zápisů z cest. Výborně jsou popsány charaktery ostrovních domorodců a jejich denní rutina, ale vše je příliš popisné a ne moc zábavně napsané. Rozhodně bude lepší si přečíst nějakou knihu, kde se autor bude inspirovat zážitky na ostrovech a nechá zároveň popustit uzdu své fantazii.