Příjemné čtení, které se ale např. Pýše a předsudku nevyrovná. Hlavně závěr mě poměrně zarazil. Skoro na mě působil tak, že se (spolu)autorka spíše snažila za každou cenu vnutit příběhu nějaký dobrodružný zvrat, jaký je pro J. Austenovou typický, ale byl tam tak násilně a nelogicky vnucen, že člověk těžko uvěří, že by se to mohlo stát.

Tuhle knihu jsem četla nadvakrát. Z mnoha knih, které jsem dostala k Vánocům, jsem ji začala číst jako první, ale po několika stranách jsem nakonec sáhla po knize jiné. K Modlitbě jsem se vrátila spíše ze zvědavosti a dobře jsem udělala. Je to obtížné čtení, ale výsledek stojí za to. To neustálé natahování, doufání, naděje a beznaděj! A přitom někde v koutku mysli tušíte, jak to vlastně skončí...

Původně jsem tuhle knížku ani neměla v plánu číst. Jen jsem ji vyzvedla mladšímu bratrovi v knihovně, protože ji potřeboval přečíst do školy. Při cestě z knihovny jsem knížku otevřela a očima projela prvních pár stránek a... Byla jsem uchvácená.
Je to příběh, který každý zná, jenže tady nešlo o příběh, ale o slova, o skryté symboly, o věty, které mají hloubku, duši.

Jediné, co mě na téhle knize zklamalo, je to, že se tam Elizabeth a pan Darcy ani jednou nevyskytují. Zajímalo by mě, jak vypadá jejich manželství po tolika letech...
Místo toho, aby je nám autorka ukázala, je poslala na dlouhý pobyt do Cařihradu.
Nakonec je ale příběh pěti Darcyových sester natolik dobrý, že si vystačí i bez oblíbených rodičů. Hlavní hrdinka Camilla jakoby z oka vypadla všem "austenovským hrdinkám" a celý děj románu se v podstatě nese v podobném duchu, snad je v něm jen o něco více erotiky (skutečně jen o špetku) a napětí. Není to tedy Jane Austenová, ale kdo je jejím fanouškem, ten toto dílo pravděpodobně ocení.

Od ostatních děl Jane Austenové se liší jak formou (novela v dopisech), tak základní koncepcí, která je pro většinu jejích knih stejná či alespoň podobná, tedy že hlavní hrdinkou je sympatická mladá žena, která se zamiluje a po nějakých obtížích i vdá. U Lady Susan je tomu jinak - Susan je již "starší" žena, vdova, navíc má všechny možné vlastnosti, které nám zaručují, že ji nebudeme mít rádi. Přesto - nebo možná právě proto - se kniha čte jedním dechem.

Jih proti Severu je úžasný román. Ale román Rhett Butler doporučuji jen opravdovým skalním fanouškům, kterým stačí, že se jedná o postavy z původního románu. Příběh je dobrý, ale nikterak strhující. Navíc mám pocit, že po přečtení téhle knihy přesně nerozumím tomu, proč Rhett miloval zrovna Scarlett. Co se mu na ní tak líbilo? Proč bez ní nedokázal žít? Jejich milostný vztah je tu vylíčen dosti nevěrohodně a myslím, že je to z toho důvodu, že McCaig se do svého hlavního hrdiny nedovedl dostatečně vcítit.
Jsou tu rozepsány osudy postav, které jsou v původním románu jen náznakově zmíněny či úplně vymyšleny, což je zajímavé, ale o to méně je tu o samotném Rhettovi. Čekala jsem, že se dozvíme, co se mu honilo hlavou v těch a těch chvílích, že se dozvíme, kde pobýval, když na takovou dobu zmizel od Scarlett. To se ale nekoná.

Ale ještě jedna záporná věc: český překlad. V málokteré knize jsem narazila na tak velkých počet chyb - a to jen co se týče české gramatiky, správnost překladu jsem samozřejmě nezkoumala. V knize tedy objevíte věty typu: "Oblaka prachu se vznesly." Velmi časté jsou i chyby v přímé řeči.
Přesto je to ale další přiblížení osudů hlavních postav, což pro fanoušky vždycky představuje pár bodů k dobru.