Kdyby knížka nebyla napsána v padesátých letech, řekla bych, že se jedná o reakci na současný islámský terorismus.

Muslimové si chtějí užívat a rozmnožovat majetek (hmotný i duchovní) a křesťané to považují za změkčilost. Pro ně jsou nejdůležitější "rytířské ctnosti", tedy odvaha, velkorysost tvrdost a čest (tu ovšem já chápu trochu jinak).

Svatou válku sice vedou obě strany, tedy všichni mrtví se dostanou rovnou do ráje, ale kdo ji začal a kdo o ní ani trochu nestojí je, alespoň ve Španělsku, jasné. Mírové smlouvy uzavřené s nekřesťanem jsou jen inkoustové skvrny na pergamenu.

Jeden hrdina knihy říká, že každý národ má v dějinách vyhrazenou jednu epochu. V té době je nejmocnější, ale pak začne jeho vliv z přemíry blahobytu upadat a nastoupí národ jiný. Tenkrát upadala muslimská civilizace (autor myšlenky byl muslim). Fakt by mě zajímalo, kdo upadal v době Feuchtwangera.

Židé, ti chtěli mír za každou cenu. Byli nevěřící pro obě strany (i když pro muslimy trochu míň než křesťané) a k splnění povinnosti věřícího ve svaté válce nejblíž po ruce.

A, i když hlavní hrdinové jsou zavražděni, všechno dopadlo šťastně a ještě nám zbyla naděje pro budoucnost.

P.S. Jeden drobný rozdíl proti dnešku tu ale je. Rytíř sice může být fanatikem, ale nemůže být teroristou.

"Ptali se mě, za jakým účelem cestuju do západního Berlína, možná chtěli zastavit ten dav a dějiny a připadali si určitě jako v divokém snu, ale lidi se nedali odradit, čekali, zpívali, pili pivo a pohraničníci se ptali potom jen každého třetího a pak už jen každého stého a nakonec se neptali vůbec, jen ty pasy chtěli pořád vidět, asi aby si do paměti zapsali jména lidí, kvůli kterým to všechno skončilo, kvúli kterým prohráli."