Děda

91%

Jan Novák

beletrie

přidáno: 14.02.2008

podobné

Spisovatel žijící od roku 1970 v Chicagu má rád dramatické příběhy. Proto se často vrací k uzlovým dějinným událostem 20. století, které dramat přinášelo sdostatek (Novákův předposlední „pravdivý román“ o odbojové skupině bratří Mašínů u nás zaznamenal značný ohlas). Není výtkou, když řekneme, že autora kromě vylíčení paradoxů doby přitahují i napínavé či přímo dobrodružné aspekty převratných historických okamžiků. Viděno z odstupem času (a v Novákově případě i prostoru) se nacisti a komunisti stávají klasickými nepřáteli, padouchy chcete-li; jen hrdinové se z této matérie vydobývají o dost obtížněji. Autor však ve „westernizaci dějin“ nejde nikdy tak daleko jako třeba televizní seriál Zdivočelá země, už proto, že s oblibou zpracovává autentické či dokonce autobiografické náměty. Životním příběhem své rodiny se inspiroval i v nejnovější próze lakonicky nazvané Děda. Neomezil se zde jen na protagonistu z titulu, ale popisuje osudy širší rodiny s přesahy až na počátek minulého století. Vlastní nosný příběh začíná na konci 50. let, tedy v době autorova dětství („…tenhle příběh se stal a je o lidech, kteří opravdu žili… mé vyprávění se drží reality a do fikce sklouzne, jenom když ho realita nedotáhla…“). Děj je dávkován v krátkých kapitolách, většinou jde o jednotlivé vypointované situace. Postavy tu vystupují zpravidla pod „mluvícími“ přízvisky: „děda betonové srdce“, „babička kobra královská“, „strýček pýcha rodiny“, „montgomerák“, Sněztesimě, Jebemti… Coby vypravěče delegoval autor malého chlapce, který tomu, co se kolem něj děje (50. léta), nerozumí – čili vhodně nastavená optika i pro případného ne-českého čtenáře, ostatně text byl přeložen z angličtiny (spolu s autorem jej přetlumočila Jiřina Zachová). Chlapec a vypravěč v jedné osobě se chce zalíbit mrzoutskému dědovi („betonové srdce“), chce se mu přiblížit a obměkčit jeho srdce, ale marně. A tak hledá příčinu dědova nevlídného rozpoložení, čímž se před ním pozvolna otevírá minulost jeho rodiny i celé země. Nejde však o nějakou Honzíkovu cestu naruby, na to je Novákovo psaní příliš krevnaté a „selsky“ poctivé. A také chlapské a fortelné. Už z první věty na vás dýchne dobré řemeslo i nesentimentální pohled na svět: „Mého dědu betonové srdce a mou babičku kobru královskou a mého strýčka pýchu rodiny už dávno procedily kůrou cypřiše a šeříky čtvercového hřbitova v žitných polích u malé vesnice v Polabí.“ V podtextu opět cítíme snahu o hledání hrdiny, resp. hrdinství. A jelikož se nenacházíme na půdě schematické prózy, hrdiny zde nalézáme toliko polovičaté či problematické (když děda nemůže zachránit koně před družstevními barbary, radši ho odvede na jatka sám, nedospělý vypravěč chce pomstít ponížení dědy od jeho bývalého kočího, tak na něj poštve splašený dobytek…). Každý hrdina je poloviční zbabělec, jen padouši jsou čistokrevní – a tím méně plastičtí. Kupodivu ani příliš nevadí, že dějové posuny (nikoli snad zvraty, ty zprostředkovává sama zvrácená doba, která se už nedá „pochopit selským rozumem“) jsou vesměs předvídatelné. Pokud bychom próze chtěli něco vytknout, pak snad absenci výraznějších detailů, které by text více zvěrohodňovaly či „zlidšťovaly“. Velká témata – koncentráky, gestapo, ruští vojáci, rekvírování, združstevňování, sebevraždy, pohřby – ještě automaticky nedělají velkou prózu. Často naopak z malého střípku se vyhoupneme k velké historii snáz než naopak. A že to autor umí, dokazuje třeba ve scénách z Užhorodu se strýcem defraudantem, do jehož duše se s chirurgickou jemností vciťuje. Suma sumárum: Jan Novák nabízí poctivý realismus ze staré školy, ten tolikrát opakovaný příběh, který začíná na hřbitově a pomyslně se vrací zpět na začátek (ale lidé moc jiných příběhů nemají). Novák zrcadlí skutečnost v autorsky právoplatně zjednodušeném podání, avšak neproměňuje ji nějakým „zázračným“ vypravěčským gestem jako Hrabal nebo složitou hrou mezi světem a textem jako Kundera či třeba Hodrová. Novákova cesta je cesta tradiční, smysluplná a čtenářsky vstřícná, není však podle mého přínosné ji nadřazovat nad jiné vypravěčské postupy, jak jsme toho byli svědky po vydání autorova předchozího románu Zatím dobrý.