Vynikající román. Ne nadarmo byl zařazen mezi 200 nejlepších románů anglicky píšících autorů.

Pro mě velké zklamání, čekala jsem více. Příliš mnoho extrémů- co se týče situací, charakterů, jednání hrdinů. Příliš mnoho patosu. Snaha o existenciální pohled, ale je to takové trochu " vykalkulované". Také velmi oceňuji tu závěrečnou oslavu života a odmítnutí bezduchého materiálního snobismu a sterility, ale...Kam zmizela ta úžasná lehkost autorčina stylu? Ta mi tady moc chyběla.

Na můj vkus poněkud hysterické a afektované čtení.

Hluboce dojemný příběh.Zvláště život Marjam a jeho završení na mě velmi silně zapůsobil. Jen opravdu silná osobnost umí přijmout důsledky svých činů. Autor do té knihy vložil srdce a snahu pomoci.Velmi doporučuji !!
PS: A nějaké to klišé Khaledu Hosseiniovi velkoryse odpusťte :-)

Sborník určitě stojí za povšimnutí , hlavně kvůli první povídce, která dala název i celé knize. Ta povídka je skutečně perfektní. Trend je pak bohužel sestupný a u poslední povídky nudu nezachrání ani zvláštní forma. Kdyby byla první povídka vydána samostatně, šla bych i do hodnocení 100%.

Vzpomínky na autorčino dětství a dospívání jsou napsány s velkou láskou, humorným nadhledem a také s určitou nostalgií, která mně občas vháněla slzy do očí, protože mně už také dávno není dvacet...

Když jsem přišla k místu , kde je zmínka o tom , jak vůdkyně Valkýr opustila rodinu, aby mohla v poušti mluvit s anděly a kázat o LÁSCE, tak jsem knihu dočetla už jen s velkým sebezapřením. Ta kniha mi zaváněla zvláštní fanatickou urputností dosáhnout svého za každou cenu a také určitou fantasmagorií( např. když hlavní hrdina zahání "ZLO" studenou sprchou...) Určitě krásné myšlenky tam byly, ale ...Podezřívám pana Coelha, že tentokrát vydělal na nábožensko- mystické demagogii a to mi vážně nesedlo.

Kniha je psána s nadhledem a vtipem, ale hlavní hrdinové se mi nedostali "pod kůži"...Prostě Pýcha a předsudek a Rozum a cit jsou vrcholem tvorby této autorky, ostatními si jen doplňuji bibliografii Jane Austenové:-)

Autorům Ivance Deváté a Miroslavu Plzákovi bylo v době napsání knihy 65 let a 75 let. Příběh je vyprávěn třicátníky. Paní Devátá s panem Plzákem ( při vší úctě k nim) si zřejmě neuvědomili, že čeština takto mladých lidí je úplně někde jinde než výrazové prostředky jejich generace. Já jsem to pociťovala velmi nepříjemně a rušivě. Zkušenosti odpovídaly věku autorů a ne věku 33letých lidí - hlavních hrdinů.

Nádherně ilustrované " Nic". Myšlenka, že jsme s druhým už jen tím, že na něj myslíme, je mnohokrát výmluvou zaneprázdněných lidí. Já preferuji osobní kontakt, pohlazení, objetí ,úsměv , to , že si uděláme na druhé skutečně čas.