Některé jsou moc krásné, dojemné i vzrušující, některé mě zas tolik nevzaly. Každopádně znalostmi antické mytologie se můžete blýsknout na nejednom večírku.

Tradičně sdílný, přímý a čtivý Bukowski. Obzvlášť na mě tentokrát zapůsobily ty pasáže, kde popisuje svůj vztah k literatuře a začátky psaní. Člověk má pak chuť taky něco sepsat. Vypadá to tak jednoduše. No, ale není.

Fin de siècle je tu. Představa mladičkého Toníka Sovy, kterak si špendlíkem do zápěstí ryje jméno své lásky, je sympatická. V těch momentech, kdy by nejraději všechno rozkopal, je také kouzelný. Ale nemohu se ubránit pocitu, že je tu plno slov jaksi navíc.

No, pěkná ptákovina. Milada Součková není zrovna autorkou mého srdce, ale v jednotlivostech jejího díla si ji dokážu užít. Už na začátku románu mě fascinovala práce s dialogem, ruchem a zvukem vůbec. I když čtete potichu, tenhle text prostě slyšíte. A pak je tu ten extra divný vypravěč. Co je to proboha zač?

Domácí slečna řeže v zahrádce salát. Pozoruju ji chladně. Ta je už zvadlá!