Domácí slečna řeže v zahrádce salát. Pozoruju ji chladně. Ta je už zvadlá!

No, pěkná ptákovina. Milada Součková není zrovna autorkou mého srdce, ale v jednotlivostech jejího díla si ji dokážu užít. Už na začátku románu mě fascinovala práce s dialogem, ruchem a zvukem vůbec. I když čtete potichu, tenhle text prostě slyšíte. A pak je tu ten extra divný vypravěč. Co je to proboha zač?

Fin de siècle je tu. Představa mladičkého Toníka Sovy, kterak si špendlíkem do zápěstí ryje jméno své lásky, je sympatická. V těch momentech, kdy by nejraději všechno rozkopal, je také kouzelný. Ale nemohu se ubránit pocitu, že je tu plno slov jaksi navíc.

Tradičně sdílný, přímý a čtivý Bukowski. Obzvlášť na mě tentokrát zapůsobily ty pasáže, kde popisuje svůj vztah k literatuře a začátky psaní. Člověk má pak chuť taky něco sepsat. Vypadá to tak jednoduše. No, ale není.

Některé jsou moc krásné, dojemné i vzrušující, některé mě zas tolik nevzaly. Každopádně znalostmi antické mytologie se můžete blýsknout na nejednom večírku.

Toto byl první z cca tří dívčích románů, které se mi podařilo přečíst. Musím uznat, že to, jak ji povalil v lese, hnětl jí ňadra a nakonec chtěl sahat do kalhotek, si ještě teď živě vybavuji.

Všechno je to chorvatské a krátké. Témata, styl vyprávění a nálady ale lítají do všech stran. Na některé kousky asi hned tak nezapomenu (Příběh o fráterovi se zelenou bradkou, Malá milenka, Dopisy, závěr povídky Jak jsem doprovodil vola Rudonju, ...), ale spousta textů šla úplně mimo mě. Jistě to může být nesprávným kontextem, který tato antologie, obsahující 39 krátkých próz od 39 autorů, poskytuje. Slovníček spisovatelů na konci se hodí, ale že by nějak zářil dokonalostí, to zase ne.

Navždy si chci Josefa Horu představovat jako živočišného proletáře, který se rád muchluje v mateřídoušce a zatíná pěstičky nad bídou ulic, jež mají brzy zmlknout, aby zazněl svět...

Na prvních stránkách na mě Durych působil jako extrémně nudný pseudovančura. Pak se to ovšem docela vybarvilo a občas z toho i dýchne baroko. Spíš než o klasické vyprávění jde o řetězení různě intenzivních výjevů. Hnijící mrtvoly, roztrhané šlachy a odpadávající údy nelze přehlédnout. Ale mezi tím jsou (hlavně v první části) pasáže, ve kterých mi imaginace zaboha nechtěla pracovat - spousta slov bez barvy a zápachu.

Nejsilnější povídky: Housenka, Plameny, V Africe nejčernější