Souhlasím s Principalem

Jedna z nejhorších knih, co jsem kdy četla. Opravdu jsem jen vnímala jednotlivá slova, přičemž děj mi značně unikal - zda-li nějaký byl... :-( Dodnes nevím, o čem byla. Což beru jako takovou malou osobní prohru, protože čtu ráda a toto se mi ještě nikdy nestalo.

I přes jistou nesnadnou čitelnost, nesčetné množství jmen a změť postav rozhodně nelituji, že jsem knihovníka neodmítla. Úžasným dovršením bylo zhlédnutí filmu, který nejen že se mi mimořádně líbil, ale který mi hlavně pomohl pochopit a ujasnit si mnohé události, co mi v knize nebyly až tak jasné. Výsledný pocit? Báječný.

Pokud bych měla hodnotit, jestli splnila účel (po Živagovi jsem potřebovala něco lehkého, oddychového...) tak bych ji musela dát 100 %. Ale vzhledem k tomu, že se to snažím hodnotit komplexně, nemůžu jí srovnávat s takovými velikány, jakými je např. Jana Eyrová, takže proto to nízké ohodnocení. Ale jak říkám fajn čtivá knížka pro uvolnění a odreagování, od které žádné hlubokomyslnosti vlastně vůbec nečekáte a ani v dané chvíli nechcete.

Ač to nebývá zvykem, musím konstatovat, že všem jistě velmi dobře známý film, je zdařilejší než tato kniha. Snad je to proto, že navzdory obyčejům je předchůdcem knihy právě on, nikoli naopak. Nebo je to absencí báječných dnes již skoro kultovních písní? Je to možné. I když jsem si po celou dobu čtení představovala líbeznou tvář Leontýnky a dalších herců z filmu, postrádalo to prostě šťávu.

Při větě: "Určitě si čte nějakou Harlequinku se každý soucitně zasměje a polituje tu dotyčnou osobu. Vždyť to jsou přece neskutečné "slaďáky". V normálním životě je to úplně jiné. Tyto knihy zákonitě skončí happy-endem a pravidelná čtenářka se dle výše zmíněných osob postupem času stane nenapravitelnou naivkou, která bude toužit po té samé romantice a po nehynoucí lásce, která obklopuje hlavní hrdinky těchto knih. Takže: " Ruce pryč od slaďáků totoho ražení!" říkají mladí lidé s oblibou.
Místo abych názory ostatních jednoduše převzala, rozhodla jsem se, udělat si na nějakou tu Harlequuinku názor vlastní....
V knihovně jsem si v obrovské hromadě miniknížeček náhodně vylosovala Noční můru. "Noční můra? A to má být zamilované?" přemítala jsem si mimoděk. To bude nějaký omyl. Ale kdepak! Knize opravdu nechyběly prvky jako je třeba dokonalá, krásná a křehká žena; tvrdý, drsný, nespoutaný avšak ve svém nitru něžný a láskou oplývající ochránce; příběh protkaný láskou a až neuvěřitelně krásný konec.
Samozřejmě vím, že je to v životě trochu jinak a že princů, kteří by se třeba jen částečně podobali mužům s drsnou slupkou, kterým nechybí něžnost ani cit a kteří výše zmíněné vlastnosti projevují vždy ve správnou chvíli, je v dnešní době jako šafránu, ba dokonce ani neexistují, zatímco v těchto knihách běhají v hojném počtu.
Ale myslím, že každá dívka či žena má právo z běžného denního shonu a mnohdy i tvrdého života uprchnout do sféry snů a ponořit se do života krásných a bezchybných. Říká se, že je dobré být STÁLE nohama na zemi, ale já myslím, že sny, ač někdy nesplnitelné, by měl mít každý. I díky snům, máte přeci pro co žít. ;-)

Klasický popelkovský příběh. 80 % dávám hlavně za sympatické podání Jamese Ellisona. Příběh je napsán poutavě, čtivě a bez komplikovaného vyjadřování. O to víc je pak člověku blíž a dokáže vtáhnout. Aniž byste si to zvlášť uvědomovali, přirozeně se do situací vžijete.

Stojí za to ji na začátku neodložit, protože později... na to už ani nepomyslíte. ;-)

Abych uvedla na pravou míru to „nízké“ ohodnocení... Všechny knihy od Lanczové by u mě vždy získávaly top. Vyrostla jsem na nich a ač dnes už čtu i jiné – kulturně asi hodnotnější knihy – vždy se pozná, když se mi do rukou dostane nějaká „Lanczovka“. Už jen ten rekordní čas, za který ji jedním dechem přelouskám, obrovská čťivost, působivost, vtip a svět, který je mi tak moc blízký, by si ode mne nezasloužil jiné než stoprocentní ohodnocení. Ale tím bych přišla o možnost hodnotit knihy od Lanczové mezi sebou. Proto jsem si vytvořila svojí pomyslnou stupnici POUZE pro knihy od Lanczové - kterým bych v obecném hledisku vždy bez váhání přiřkla 100 %. Jsou mojí srdcovkou a zaujímají ty nejvyšší příčky všeho, co jsem doposud přečetla, ač v povinné četbě nemají co dělat a o Lence se děti ve škole také nikdy učit nebudou. Hříšná touha ode mne dostává 30 %, ale pouze v porovnání s jinými, podle mě třeba zdařilejšími, knihami od Lanczové. Ač vím, že tím neprávem snižuji procento oblíbenosti jejích knih, které je obecné, tudíž v poměru ke všem existujícím knihám, svůj systém měnit nechci. Dopady, které mé počínání má, se proto snažím zmírnit alespoň tímto vysvětlením, které sice na věci nic nemění, ale dlužná jsem vám ho byla.

Mlhy na Blatech zůstávají odrazem doby i prostředí, které vykreslují, a podávají nám svědectví o době dávno minulé. Zachycuje s výraznou věrností vesnické prostředí, určené hrdými selskými rody. Hrdinové se vyznačují nejen niterním vtahem k obdělávané půdě, ale také pytláckou vášní. Příjemné nahlédnutí do minulosti...