Hm. Ony tam ty humorné scény jsou. A vy se smějete. Pokyvujete hlavou, jelikož něco podobného přece znáte; vy, nebo váš kamarád, nebo kamarád vašeho kamaráda to jednou zažil.
A pak se začnete mračit, možná vám zvlhnou oči, přestože to nikdy jinak nedělají. Vzpomínky se náhle derou do myšlenek víc, usazují se ve vašem žaludku a je vám špatně. Pravděpodobně už brečíte naplno, jelikož ach bože. Vytahuje to z vás tu vnitřní příšeru, která vám připomíná, že život není jenom smích, a že jste ho nejspíš sami jednou nechtěli žít.
Možná jste nic podobného jako Charlie nebo jeho přátelé nikdy nezažili, možná jste nikdy nebyli smutní a nechápete tedy, o čem mluvím. Možná to pak pro vás nebude ta správná kniha. Ale pokud jste vy ten někdo, kdo vždycky stojí v koutě, pokud jste pravý "wallflower"... nu, čtěte, smějte se a plačte. Život je přece takový jaký je.