skvělá kniha, nutí k přemýšlení....

„Když píšeš, mám pocit, jako bys stál vedle mě.“
.......jsou slova jedné z hlavních postav románu Norské dřevo (Norwegian wood) od Haruki Murakamiho. Tento japonský autor, ke kterému se Japonci nepříliš nadšeně hlásí, píše totiž zrovna tak – taky máte pocit, že stojí vedle vás. Nevím, čím to je, jestli výčtem banálních úkonů, které každý z nás denně dělá (koho by napadlo psát o tom, jak si koupil jízdenku, v bufetu rychlé občerstvení či si vypral a vyžehlil oblečení), nebo tím, že se zabývá všeobecně lidskými tématy geograficky neohraničenými. A tak se u něj potkáte s tématem osamění jedince uprostřed lidské vřavy, touhy po navození blízkosti, tápání v mezilidských vztazích, a taky s podprahovou myšlenkou, že naše životy plynou a odvíjejí se a to, jak se (ke komu) zachováme, co/koho budeme mít rádi a čemu/komu se vyhneme, se jaksi narodí až časem. Uvidí se, zkrátka.
Specificky japonských témat se ale v Norském dřevu také dočkáte…zvláštní místo v jeho románech (četla jsem už tři) má sebevražda, dál pak sebevražda mladého člověka. V této knize jsou sebevraždy asi 4 a všechny do 25. roku života.
V čem může být Murakami pro někoho pobuřující je naprostá sexuální otevřenost, o sexu píše bez jakéhokoli tabu a stejně bych ho přitom nesrovnala s Nabokovem, protože sexuální scény nepůsobí pornograficky. Dokonce se nepodobá ani Kunderovi, u kterého přece jen je cítit takové „žjova“. Murakami píše hodně otevřeně, přesto máte pocit, že ta situace je navýsost přirozená a jinak to ani nešlo.
Dalším specificky japonským tématem je jistá svázanost pravidly. Ta se snaží odhalovat ve své ubohosti a právě je viní za nevyrovnanost svých postav (pokud se tedy u něj vůbec dá mluvit o „vinění“, on je spíš pozorovatelem a zaznamenavatelem odehrávajícího se). Tyto postavy pravidla násilně porušují a baví se na jejich účet. V téhle fázi asi Murakami nutně musí šokovat Japonce, Evropan jen zírá. Koho by napadlo, že se mladá Japonka bude loučit ze svým zesnulým otcem tak, že před jeho fotkou na buddhistickém oltáříku zapálí vonnou tyčinku a pak se svlékne donaha a důkladně „mu“ ukáže všechny normálně skryté části těla, aby byl „rád“, že na zemi zanechává mladou zdravou dceru.
Dalším tématem je duševní zdraví, které má k duševní nemoci blíže než si myslíme.
Témata, která jsem tu naznačila jsou těžká, nikoli však četba Haruki Murakamiho. Jeho příběhy plynou tak přirozeně a nenásilně a tak hladce, že máte dojem, že se to jinak ani odehrát nemohlo. A alespoň chvíli máte dojem, že někdo blízký stojí vedle vás.

přesně, druhý díl svědčí o tom, že jej autor napsal s dýkou přiraženou k hrdlu, aneb na přání čtenářů..nebo spíš čtenářek? Vidím ty rozezlené ženy mladšího středního a středního věku, jak kopou před sebou Glattauera k počítači, prst napřažený ke klávesnici – a piš!!! Druhý díl připomíná harlekýnku, nenasvědčuje tomu, co je v prvním díle naznačeno, a sice že autor nahlédl komplikovanosti jistých životních dilemat.

Jj, je to vždycky problém, když vdaná ženská svou první myšlenku (a mail) ráno věnuje svému virtuálnímu příteli, kterého v reálu nikdy neviděla a večer totéž. A tak jí čeká zcela přirozeně...hodně tvrdé přístání. Čte se samo...díky dialogové formě...a ti debatující lidé jsou vtipní a dialogy nenudí...doporučuji.